***


Co lidí bylo prokletých. A bude ještě.
Bílý král čeká na mat.
Tuší, že hroby lze libovolně hloubit,
kost vedle kosti skládat.
Nespočet možností. A deště
duši jedinou nevyplaví. Soucit
těch, co se postí – praví,
že není čím nasytit lůzu u kulatých stolů.
Do ráje nedojdem a dolů nikdo nechce…
Můj básníku, můj ubohý. Jak jenom můžeš?
Tak lehce…

Dnes dovol mi třikrát zamlčet ---

I.
Přátelé přetvářejí tvou zemi v kruh.
Komu v nitru kvasí podzim
nerozezná,
je-li kruh
bludný či záchranný.

II.
Cizinci přivádí cesty až k tvým nohám.
Dokud nepromluví první z nich
nepostřehneš, že
jejich dech vrhá vlastní stín.

III.
Pravdu jsi nám zapověděl.
Dávím se slovy nařknutá z mlčení.
Nechal bys mě zemřít, ale nemáš už sílu
ani se pomodlit.
Ráno tě prosím - odejdi
a živý se nevracej.




***


Modlíš se,
kéž tebe už nic nečeká,
beránku pomátlý.

Za Boha zvolil sis člověka,
co svůj kříž tlačí.
To v jeho brázdě
půjde se ti líp?

Já nevím... Stačí?!
Dožít se smrti?
Neumdlít...

***


Leželi v kostele na zemi a chladili zpocená záda o kamennou podlahu. Byli tam sami. Vyprávěl šeptem. O Bohu, ve kterého nevěří.
„Rozumíš mi? Počkej, řeknu to jinak.“
„Ne. Dost. Já umím ta slova, co říkáš, ale už se neumím koncentrovat.“
Čtyři hodiny mluvila jazykem, který neovládala. Byla by přísahala, že to není možné. Cítila radost. A nekonečnou únavu.
„Musíme najít vodu.“ zašeptala.
„Máš žízeň?“
„Ne. Ztrácím se.“
Nejspíš nepochopil, jak to myslela, možná si myslel, že spletla slovesa. Ale víc se neptal a následoval ji.

Stála v kašně a on seděl na okraji a v mobilu jí ukazoval fotky svých dětí. Vyprávěl o cestě do Říma a že jim chce přivézt něco šíleně starého. Rukou čeřil hladinu. Cítila se zapuštěná do půli lýtek ve vesmíru. V bezpečí. Pozorovala nebe. Bylo tak jasné. Prosycené sluncem.
“Za dvě hodiny bude tma. Věř mi!“ řekla neúměrně závažným tónem.
Říkal jí, jak je rád, že žije ve městě, kde tma nikdy nepřijde naráz. V Africe je to prý jiné.
Sundal si boty a dal nohy k ní do kašny.
„Vyprávěl jsem o tobě svým přátelům. Jak ses mě ptala, když jsme se naposledy loučili, jestli se nezlobím, že nemáš vysoké podpatky a nemluvíš dobře anglicky. Říkali, že to zní jak z filmu Woodyho Allena.“
„Víš, mě všechen čas s tebou přijde jak z Woodyho filmů.“ dodal po chvíli a vstoupil do kašny. Velice jemně se dotkl jejího mokrého zápěstí. Tak jemně, jako se dotýkáme odpočívajícího motýla, když chceme zjistit, jestli ještě žije.
„Would you like to come with me home?“
„I will stay here...waiting for rain.“





***


Před usnutím tě zvu do domu, který neexistuje.

Jídelna je plná hlíny a z úst hostů přetéká déšť.
V kuchyni nacházíš mrtvé ryby v ptačích klecích.
V koupelnách ptáky utopené ve vaně.

Neznám se k nikomu z vás, kdo
se dotýkáte mých dveří.
Neznám se k nikomu z vás!!!

Můj sen je hrušeň, kterou neuhlídáš.
Mám v duši hejna špačků
a v zahradě procitání
strašáky jejích nahých těl.





***


Chceš mě poznat?
Svléknu se sama!
Nikdy mě nezabili naživo.
A tepny jsem si podřezávala jenom jako.
Nešukám za peníze, ale za bouřku.
Nebo za duši.
Vlastními sny procházím jako císařovna.
V tom tvém ze mne vždy spatříš jen
zlatou vlečku na spálené zemi.
Už mě znáš.
Když se pak probudím,
není lehký žít.
Protože ráno se zdá nemožné
obléct jedenáct osobností
do jediného těla,
aby se neporvaly
kvůli barvě mašle ve vlasech.
Poznáváš mě?
Neslibuju ti lásku,
neslibuju ti nic,
ale když jsem s tebou,
jsem s tebou ráda.
Takže máme víc než všichni ti,
co si něco nalhávaj.
Poznáš mě –
klidnou v mém neklidu.
Protože ve vymyšlených světech
nás prostě nemůžou zpustošit věci,
který neexistujou.
Zamiluješ si mě, protože
v mojí fantazii je dost laskavosti
i pro tebe.





***


Miluji tebe, unavenou zvrhlostí,
tebe s cejchem žádostivosti,
tebe, která pouštíš draky v bezvětří,
tebe Smrt, tebe šílenou, jak pleteš
věnce z kopřiv a korunuješ své milence.

*

Přišla za bouřky. Namísto ruky
mi podala deštník,
vešla nahá a na rohožce nechala
hromádku mokrých šatů.

Přinesl jsem jí ručník.
Zapálila ho a hodila do umyvadla.
Položila se v kuchyni na stůl a
požádala mě, abych na ni foukal,
dokud neuschne.

*

Miluji tebe, která rozděluje bonbóny
dětskými rozpočítávankami mezi sebe,
mne a vesmír. Tebe, která klade kaštany na
náhrobní kameny pustých hrobů.
Tebe, v poutech z ostružiní.
Tebe, která v noci nepředvídatelně zvoníš
u mých dveří a představuješ se náhodnými
jmény. Tebe.

*

Přišla za bouřky oblečená jen do pláštěnky.
Namísto ruky mi podala boty plné deště.
Trochu náměsíčně mě odstrčila ze dveří, zhasla v předsíni,
potmě došla do ložnice, položila se do postele a zašeptala:
„Prosím tě, hlaď mě, dokud nezemřu.“





***


Co bys rád zjistil?
Jenom jsem žila a ze rtů
mi kdekdo sbíral vlasy
a z vlasů listí,
co podzim mi tam vplétal.

Žila jsem léta
nehledě na počasí.
Navzdory žertům
i tragédiím.

A dosud žiji!
Ve vichru. Prostovlasá.
Z kostí a z masa.
Chci věřit tomu,
že se mnou Nejvyšší
rozmlouvá řečí hromů
a že se neztiší
ačkoliv
přes hromosvod křížů
Bůh se mne nedotýká.

Nebolíš.
Skrz tebe můžu
na jeho dlaně si zvykat.