Prosvítám ti. Zříš mě? Zříš?

Podrobnosti: By Administrator; Kategorie: Rozárka Riegerová; 4. březen 2017; Zobrazení: 66

Rozloučení nestačí,

abych vysvětlila,

že tě nepoznávám od chvíle,

kdy jsem sama sebe poznala.

Abych ti objasnila,

že na počátku

mezi básní a bázní

nebyl rozdíl jediného písmena.

Než mě požádáš o zbytek těla:

Promiň mi proměny.

To se tak holkám stává ---

stále jsem plná masa a kostí.

A co se tedy změnilo?

Některé z nich už nejsou mé.

v noci jsem si hrála na sníh

jak jsi mě zapálil?

sluší mi obrysy ohně?

mihotavé kontury

připomínají modřiny

shořet nebo roztát?

vnitřek tvého pokoje

nezná soucit

a za zdmi

nemohu existovat

nechci být na pravdu sama

ze všeho nejvíc mě děsí

tvůj látkový kapesník

kterým mi z úst vytahuješ jazyk:

jestli je to skutečné

tak to vyslov nahlas!

rozevíráš nůžky do kříže

hypnotizujícím pohybem

jak to umíš jen ty

když to dělám já

je to příliš lascivní

usnula jsem

ještě než jsi

začal vyprávět pohádku

přešlo to plynule v sen

můry to táhne za světlem

ale v mých snech je tma

a přece!

dokážeš to pochopit?

usnula jsem

ještě než jsi řekl

že mě miluješ pro všechno to, co mám

pod kůží

ačkoliv jsi dodnes neviděl ani jedinou

kapku mé krve

a já tě nikdy neslyšela vystříknout

děláme se tajemnými?

držíme si odstup?

miluji tě

a miluji svou představu o tobě

když zavřu oči, připomínáš mi Boha

nesnášíš mě

nebo to, jak jsi mě stvořil?

no schválně - řekni Bůh

a teď

teď ho zkus ustát

nebo je těžší ustát člověka?

nesnesu

když se na mě díváš hlubokým hlasem

a nesnesu když

mluvíš skrze mne

přísahám

nikdy bych si nedovolila

dát ti sršeň v krabičce od sirek

a vydávat ji za tvého anděla

jako bych tobě nikdy nedovolila

aby sis do mě sáhnul

pořád tě vidím

s nůžkami v ruce

ten obraz prostě

nedostanu z hlavy

dokážeš to pochopit?

chtěla jsem být tvou dcerou

ale pak jsem si všimnula těch

nehtů vyškrábaných v pelesti

a přestala jsem mít strach

věř mi, stalo se to náhodou

já to ne

NE!

rychle jsem sklopila zrak dolů

a zjistila jsem, že jsem po okraj

plná masa

myslela jsem, že sis mě vybral

protože se nemohu zkazit

ale teď tomu nerozumím

některá plíseň vypadá jako

načechraný sníh

a kdybych byla dítě

schovala bych se tam před tebou

a kdybych byla dítě

nechala bych se uspávat vibrátorem

položeným na nočním stolku

už ti zase zvoní telefon

ty to nevezmeš?

ale já jsem na omyly moc mladá

a ty jsi na chyby příliš starý

a ne

není to fajn

a není to zázrak

když se v noci

probudíš uvnitř mě

není to vůbec dobrý

a mělo by tě to děsit!

no jen se na nás podívej:

šeptáme ze spánku věštby

ale ústa se nehýbají

ráno bys řekl, že se nám to nestalo –

sny o nespavosti

ale já nechci být na pravdu sama

je to skutečné!

jistěže je to skutečné!

mám strach

z kapesníku

kterým chytáš to

kluzké

pro co nemáme

jméno

co neumíme vyslovit.

Z matčina hrobu vyrvat

plevel minulosti

nemoci

vyklíčily z pamětí

zalykaly se svými trojhlasy:

dovol mi

vysvléknout se z vlastních tváří,

ze zrcadel postav.

Nutila mě nosit jméno,

vypadalo jako stín –

ale měl tolik těl,

že přerůstal domov.

Sedm těl, co

s každým výdechem

vyzvrátí kus

ostrého světla.

Věděla dobře, proč zkouším

přinést tmu.

Věděla dobře, že se k nim nakláním,

aby změnily tvar:

tak třeba křídla.

Trestá ji domovem –

tatínek déšť,

maminka země

a ty bahno krve uvnitř

dutých postav,

které se dějí samy sobě

jako sestříhaný černobílý film.

Slyším jejich hlasy,

které prochází zdmi.

Máš právo vyslovit ticho

i nedůvěru,

ale tušíš, kolik máš ozvěn?

/beraní úplněk/

~

Pod škárou měsíce

nahmátneš moje stříbrná těla

obrostlá rzí.

Já ztracená

už jen málokdy přijdu sama k sobě.

Ach otče,

porodila bych ti dceru,

ale kudy?!

Sem bůh nevidí –

tady vyvěrá

má horká zář, má nemoc.

Kdo jsi?

Jsme uřknutí.

Monolog schizofrenních hlasů.

Zamlč nám svá jména, Bože,

a přestaneme se tě dovolávat!

Není tu tělo, nemá rty, jen křik:

„Narodila jsem se dřív než má první matka.“

Nejsi!

Nejsi přání, nejsi modlitba!

Nejsi řeč!

Nejsi nic,

co bych mohla vyslyšet.

Chci tě ujistit,

že ty haldy knih jsou

hranice mých možností

připravená na podpal.

Vím, že se před tebou neschovám

a ani se o to nepokouším.

Ve tvém světě

je mnoho starých stop,

které není možné přetvarovat,

lze je následovat, avšak

dodnes nevím, kdo je vytlačil

a proč.

Nejspíš to byly ženy,

které v útrobách měly kolébku,

v ňadrech horké mléko

a přesto

nepopsatelně žíznily.

Kdybys chtěl znát pravdu –

kdybys je vybídnul –

přikývly by.

Ony vědí,

do které řeky je třeba podruhé vstoupit

s kapsami plnými kamení.

Chci tě ujistit,

že bych

neuhnula pohledem,

i kdybych ve tvých očích

shledala cizího muže.

Kde najdeš čaroděje, víš.

Ještě je čas směnit princeznu

za přežití.

Chci tě ujistit,

že to je rozumné!

Do sebe sama nahá vstupovala,

když nepřišel.

Hluboko do kůže planoucí tmu si zahladila,

popel ledu. Hořel. A uhořel.

On plachost její vysvlékal ke smělosti,

s bičem tam stál,

a hladil strach na obnažené kosti.

Trhal z ní rybíz. Jen byla. A on rval.

A tekla rudě. A on tu rudou sál. Tiše, temně.

Snad zděšení,

snad věštil z její krve - zeptal se: „Kdo je ve mně?“

Tichem ho proklela. Odpověď byla to mlčení.

Do sebe nahá vstupovala a ven nikdo již!