Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová? Tak se ptá někdejší technofob a škarohlíd Andrew Keen, přezdívaný dokonce „Antikrist ze Silicon Valley“, ve své knize Jak opravit budoucnost (Argo, 2019). Jeho text vznikal na základě cest po světě, během nichž se cíleně setkával s osobnostmi pohybujícími se na špici technologického vývoje a vedl s nimi dlouhé rozhovory o proměně světa vlivem nástupu umělé inteligence. Není to však kniha rozhovorů, ale spíše reportáží a úvah na téma, co bychom měli udělat, aby náš svět byl i nadále dobrým místem k životu.

Už samotný její název napovídá, že nepůjde o žádný neoluddismus, ale o poctivé hledání odpovědi na otázku, jak dosáhnout toho, aby nové technologie i nadále sloužily člověku, a nikoliv člověk jim. Luddismus bylo sociální hnutí, které vzniklo v 19. století v Anglii jako reakce na rozmach masové strojové výroby. Ta okrádala dělníky a řemeslníky o práci, takže se rozhodli stroje rozbíjet a znemožňovat tak v továrnách jejich zavádění. Neoluddismus pak je snaha o odstranění moderních technologií, v nichž se člověk ztrácí, a jejich nahrazení technologiemi alternativními a k člověku šetrnějšími.

Utopické e-stonsko = e-topia?

V Keenově knize narazíme nesčetněkrát na dvě jména, na nichž jako na dvou základních pilířích jeho text stojí: Thomas More a Gordon Moore. Ten první vydal v roce 1516 v tehdy nizozemské Lovani útlou knihu s názvem Utopia (v Keenově knize je tento latinský název přeložen jako „Ne-místo“ nebo „Dokonalé místo“), ten druhý byl spoluzakladatelem společnosti Intel a v roce 1965 přišel s předpovědí, že procesní výkonnost křemíkových čipů se bude zdvojnásobovat zhruba každého půldruhého roku – tzv. Moorův zákon.

Morova Utopia vyšla v situaci, kdy se lámal feudalismus a lidé čelili hospodářskému rozvratu a existenciální nejistotě podobně jako dnes. A nejen to, museli se vyrovnat s naprostým překopáním dosavadního pohledu na svět – že totiž Země není středem vesmíru (Kopernik), že katolická církev ztrácí vlivem knihtisku (Gutenberg) monopol na šíření informací a také autoritu, a že člověk přichází o svobodnou vůli určovat svůj vlastní osud, neboť je predestinován (Luther). Budoucnost se tak lidem té doby jevila jako silně poškozená a těžko v ní dokázali nalézt své místo. Thomas More jim tedy daroval Utopii, v níž vykreslil „ostrov mimo čas a prostor, místo současně snové a hrůzyplné, obývané jedním národem a vyznačující se vysoce regulovanou ekonomikou, plnou zaměstnaností, naprostým nedostatkem soukromí jednotlivce, relativní rovností mezi mužem a ženou a hlubokou důvěrou mezi vladařem a poddanými.“

Důvěra mezi vladařem a poddanými – to je ve 21. století v řadě zemí včetně Česka tak trochu sci-fi. Nikoliv ovšem v Estonsku, jež je podle Keena „e-společností žijící v e-státě, která je spravovaná e-vládou a která si kyberprostor projektuje rovnou jako prostor občanský.“ Podle průzkumů požívá estonská e-vláda u svých občanů důvěry neskutečně vysoké, neboť i ona svým občanům důvěřuje. Tato vzájemná důvěra je kupodivu postavena na on-line identifikačním systému alias platformě pro digitální občanství, „jež zahrnuje více než čtyři tisíce on-line služeb, včetně ukládání zdravotních a policejních záznamů, placení daní a hlasování ve volbách.“ Jak Keenovi při jeho návštěvě této pobaltské země vysvětlil hlavní tvůrce Úřadu pro estonský informační systém Andres Kütt: „Starý model je přežitý, měníme koncept občanství. Tato technologie vzbuzuje a posiluje důvěru, protože je zcela transparentní. Všechny úřady mají k těmto datům přístup, ale občané mají přehled o tom, kdy byl tento přístup využit. Ve starém světě byli občané závislí na státní správě; v Estonsku se snažíme vytvořit státní správu závislou na občanech.“ Navzdory této skvěle se tvářící vizi si však nemůžeme nepoložit otázku, proč tedy z Estonska odešlo tolik obyvatel v produktivním věku do ciziny a proč v něm tolik roste společenská nerovnost? Na to lze nalézt odpověď u amerického publicisty a podnikatele Dova Seidmana, jinak také zakladatele společnosti LRN (Legal Research Network) pro správu etiky a dodržování předpisů. Ten tvrdí, že místo kýženého splynutí počítače a člověka vznikla mezi nimi naopak propast, která postuluje propasti další: mezi bohatými a chudými, mezi technologicky zdatnými jedinci a technologickými analfabety, mezi digitálním centrem a analogovou periferií...

Mozky v cloudu?

U Seidmana se na chvíli zastavme, neboť jeho reakce na výše zmíněný Moorův zákon stojí za pozornost. Zdvojnásobuje-li se výkonnost křemíkových čipů každého půldruhého roku, jedná se o exponencionální skok, za kterým může evoluce pouze pokulhávat. Seidman nazývá počítač naším „vnějším“ či „druhým mozkem“, jenž předběhl lidské srdce, mravnost a víru. „Nahlížení do našich druhých mozků nás natolik vytěžuje, že se zapomínáme dívat sami na sebe. A zatímco se tato zařízení zrychlují, my, zdá se, zůstáváme stát na místě; zatímco tato zařízení o nás produkují více a více informací, my sami se nestáváme ani trochu chytřejšími; zatímco jejich moc stále roste, my možná začínáme ztrácet kontrolu i nad vlastními životy,“ upozorňuje Seidman. Není sám. Jiní jeho názoroví souputníci, ačkoliv považují převzetí světa umělou inteligencí za největší událost v lidských dějinách, zároveň varují, že by mohlo jít o událost poslední. To si myslí například i akademik Huw Price, který se podílel na založení cambridgeského Centra pro studium existenčních rizik, když v rozhovoru s Keenem zdůrazňuje, že buď zotročíme umělou inteligenci my, anebo ona nás. Nejlepším řešením by podle něj byla fúze, která „by spočívala v převedení neboli uploadu našich mozků do cloudu.“ Připomeňme si, že cloud (česky: mrak) je síť vzájemně propojených serverů po celém světě, které fungují jako jeden ekosystém. Ano, čtete správně – ekosystém; tento pojem převzatý z ekologie, který – jak nám říká Sociologická encyklopedie - poprvé definoval v roce 1935 britský ekolog Arthur George Tansley (1871-1955) jako soubor organismů a faktorů jejich životního prostředí v jednotě libovolné hierarchické úrovně, zdomácněl v ajťácké hantýrce natolik, že na něj v Keenově knize narazíme téměř na každé stránce. Hemží se to tu slovními spojeními jako např. obchodní ekosystém, datový ekosystém, investiční ekosystém, ekosystém internetu, ekosystém investorů, technologů a start-upů, ekosystém digitální ekonomiky, ekosystém pro soukromí a data… etc. A nejen to. Na s. 161 nás podobně zarazí formulace „digitální zelené řešení digitálního znečištění naší zesíťované doby.“ Co se tím myslí? Software Adblock Plus, jehož principem je nabourávat se do prohlížečů (Firefox, Chrome) a blokovat jak všudypřítomnou reklamu, tak ustavičné sledování aktivit uživatelů, vypínat cookies „a dokonce ochromit tlačítka sociálních sítí, které nám jsou na internetu pořád v patách.“ Jinými slovy: chránit naše soukromí.

Vrátíme-li se však k Utopii Thomase Mora, její obyvatelé si mohli o soukromí nechat pouze zdát. A je-li ekvivalentem vztahu „utopické“ vlády a občanů Estonsko, pak ekvivalentem „utopického“ nedostatku soukromí je Singapur - „chytré město“, jehož poloautoritářská vláda Strany lidové akce má ambice vytvořit „chytrý národ“ pro věk postsoukromí. Ona „chytrost“ v tomto kontextu znamená, že všichni občané budou (povinně?) připojeni na internet, budou produkovat stále víc dat a tato data budou „proudit – přes jejich chytré telefony, chytré domy, chytrá auta, chytré ulice, a dokonce jejich chytré školy – do nejchytřejších databází.“ Nevím jak vám, ale mně se chce docela obyčejně „hloupě“ zvracet… Ani Keenovi z toho není zrovna dvakrát dobře po těle, o čemž svědčí jeho otázka plná pochyb, zda je Singapur „‚živoucí laboratoř‘ velké datové utopie, anebo je to nebezpečná dystopie?“

Šest zaměstnání najednou?

Podívejme se ještě na „utopickou“ plnou zaměstnanost. Ta vypadá tak, že lidé (muži i ženy) pracují tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne, a ve zbytku dne si mohou dělat, co chtějí. A protože i oni jsou „utopičtí“, neholdují zahálce ani zhýralostem, ale snaží se sebevzdělávat. Podle Mora na práci sice záleží, ale ještě víc záleží na volném čase. „Konečným cílem je platit lidem, aby nedělali nic jiného, než že se budou stávat lepšími občany. Utopie je tedy jakousi nekončící školou za účelem zdokonalování jejích obyvatel,“ dodává Keen a poučený čtenář jistě ví, že zcela logicky musí následovat zmínka o nepodmíněném základním příjmu (NZP). A vskutku! Převezme-li umělá inteligence řadu úkonů, které dosud musíme vykonávat my (slovy mladého Karla Marxe: osvobodí-li technika člověka), pak nás sice na jedné straně učiní nezaměstnanými, ale na straně druhé nás zbaví úmorné dřiny a umožní nám věnovat se spoustě jiných věcí, na něž po práci nezbývá ani čas, ani síly. Tady bych ovšem nepaušalizovala; s přemírou volného času si poradí lidé tvůrčí a zvídaví, ale ti ostatní, obávám se, jej promarní civěním na bednu a popíjením laciného pivka z PET lahví...

O nutnosti zavést NZP se prý dokonce mluví i v Silicon Valley, tvrdí Keen, ačkoliv na jiném místě své knihy píše, že právě Křemíkové údolí generuje příjmovou nerovnost ve společnosti, nárůst bezdomovectví a ekonomické vyloučení části populace, z níž se tak stává „zbytečná třída“, jak tyto lidi nazývá jiný autor zabývající se budoucností světa – izraelský historik Yuval Noah Harari. Jinými slovy: nedostatek empatie a ochoty převzít odpovědnost za důsledky technologického boomu, kterým se vyznačují borci ze Silicon Valley, budou muset sanovat ze svých rozpočtů jednotlivé státy vyplácením NZP. Nebo že by to zatáhli samotní borci?

Padla tu zmínka o sebevzdělávání, ale nezapomínejme na vzdělávání, přesněji: na vzdělávací systém. Ten totiž podle Keena bude hrát při opravě naší budoucnosti velmi důležitou roli. Zatím je však až na výjimky uvízlý v industriální éře. To znamená, že stále připravuje mladé lidi na výkon určitého povolání, přestože technologie mění povahu práce a zaměstnanosti tak dramaticky, že než student opustí školu, je už všechno jinak. Na tomto místě Keen cituje švýcarského politického aktivistu Daniela Strauba, který výše nastíněnou situaci lapidárně shrnul těmito slovy: „Můj otec měl ve svém životě jedno zaměstnání. Já už šest. A mé dítě jich bude mít šest najednou.“ A Alan Krueger, bývalý předseda rady ekonomických poradců Baracka Obamy volal ve vládní zprávě z roku 2015 po nové kategorii pracovníků, „kteří nejsou ani na volné noze, ani zaměstnanci na plný úvazek.“ Na takovouto „hybridní“ či eufemičtěji „flexibilní“ práci však klasický školský systém není schopen studenty připravit. To potvrzuje i učitelka školy Palo Alto High, jež se nachází v Silicon Valley (což nám napovídá, že s běžným vzdělávacím systémem má pramálo společného) Esther Wojcicka: „Pořád děti připravujeme pro dvacáté století. Pedagogika se nemění. Než abychom cvičili myslitele, cvičíme následovníky pokynů. Vytváříme národ ovcí.“

Navzdory jejím slovům vkládá Keen do dětí co se budoucnosti týče velké naděje. Pro něj to nejsou jen „digitální domorodci“, kteří se s novými technologiemi sžili a přijali je za své. Právě naopak: „Digitální kultura – zejména posedlost sociálními sítěmi – se stala tak nemožně rozšířenou záležitostí, že ji budoucí generace svobodomyslných dětí nutně odmítne. Stejně jako děti 60. let rebelovaly proti přeslazenému konzumnímu životnímu stylu kapitalistické společnosti druhé poloviny 20. století, stojíme podle mě i dnes na pokraji mládežnické vzpoury proti stále konformnímu digitálnímu životu nekonečných tweetů, facebookových aktualizací a snapchatového klábosení,“ nechává se unést Keen a na jiném místě to vtěluje do slov, že právě tyto děti budou průkopníky tzv. analogové pomsty čili „návratu ručně psaných zápisníků, tištěných knih a vinylových desek.“ Že by? Tak až budu potkávat teenagery, civějící místo do žhnoucích displejů čehokoliv „chytrého“, jak s úžasem hledí třeba na mohutný strom v městském parku nebo do očí člověka, který jde právě proti nim, dám na modlení. Seriously, Mr. Keen!

(Tento článek byl publikován v literárním časopise Tvar 9/2020, s. 18)