Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.

Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.

Rozjíždíme obchod se vzděláním, nerušit!

Tento trend se pochopitelně nevyhnul ani České republice, kde byl v roce 1998 ještě navíc podpořen přijetím nového vysokoškolského zákona č. 111/1998 Sb., který umožnil zakládání soukromých vysokých škol. Poptávka po studiu byla velká a stávající veřejné vysoké školy ji nebyly schopné uspokojit. Jenže při tvorbě zákona, na který se spěchalo, se zároveň na leccos (možná záměrně) zapomnělo. Třeba na to, že bude-li umožněn vznik soukromých VŠ nejen jako neziskových organizací, ale i jako obchodních společností, jejichž jediným zájmem je vytváření (a bohužel i vyvádění) zisku, zaděláme si na obrovský problém. Inu, zadělali jsme si… V českém vysokém školství se začalo divoce podnikat, kšeftovat s diplomy, tituly a nostrifikacemi (rozhodnutí o platnosti zahraničního vysvědčení – pozn. red.), vytvářet systém tzv. létajících profesorů (virtuálně je zaměstnávat), produkovat turbostudenty, kteří absolvovali v neúměrně krátkém čase, zavírat oči před plagiátorstvím – až jsme je jednoho dne otevřeli a měli tu kauzu plzeňských práv. „Jestli k něčemu přispěla, tak především k tomu, že pomohla spoustu podstatných věcí odkrýt, což by mohl (ale bohužel nemusel) být první krok ke změně. Ukázala na nešvary našeho školství, ale současně ukázala, jak se vytvářejí klientelistické vazby, které dokázaly propojit politiku, policejní i justiční orgány, organizovaný zločin, vysoké školství i vědecký ústav. A to vše hierarchicky od nejvyšších postů až po ‚pěšáky‘. A tato síť vstupuje do rozhodování či arbitráží týkajících se miliardových majetků, je schopná ovlivnit privatizační projekty a další rozhodování v podnicích vlastněných státem či se státní účastí. A zároveň poskytuje ‚imunizaci‘ všem aktérům, nic se nevyšetří a vlastně ani nevyšetřuje. Tohle byl základní problém, o kterém jak doufám, ještě někdy podrobně napíšu,“ slíbila před sedmi lety v rozhovoru, který jsem s ní vedla (Tvar 9/2011) tehdejší předsedkyně Akreditační komise (dále jen AK) Vladimíra Dvořáková. Svůj slib dodržela. Knížka, kterou se svým kolegou z AK napsala, je jak shrnutím praktik, jimž výše zmíněný zákon otevřel do vysokého školství cestu, tak i velmi výbušným materiálem. A to i přesto, že autoři na nikoho neukazují prstem. Ono stačí zasadit vše do souvislostí a nastínit, jak systém funguje a jaké důsledky z něj vyplývají pro celou společnost.

Jak už bylo řečeno, na začátku byl nový vysokoškolský zákon. Ten odstartoval boom zakládání soukromých VŠ a masivního nabírání studentů. Aby se založení VŠ vyplatilo, musela mít co největší počet studentů platících školné. Jenže – do hry vstupovaly slabší populační ročníky a studenty brzy nebylo kde brát. A tak byla prolobbována povinnost, aby si doplnili VŠ vzdělání i ti, kdo ve svém oboru pracovali desítky let a mohli se při své práci opřít o něco, co je k nezaplacení: o své zkušenosti. To se týkalo např. kriminalistů, policistů, celníků a příslušníků dalších bezpečnostních složek. Bylo přitom úplně jedno, jaký obor „vystudují“- jen když získají VŠ diplom. A tak bezpečnostní odborníci usedli do lavic ve školách zaměřených na veřejnou správu, regionální rozvoj nebo pedagogiku. Chcete-li však generovat prostřednictvím školy zisk, studentů není nikdy dost. Další fází tedy bylo zajistit jejich nabírání ze zahraničí, přičemž stačilo za patřičný obnos pouze „protáhnout“ dotyčné osoby evidencí některé české VŠ a po uplynutí řádné doby studia jim vydat diplom. Jistě nepřekvapí, že tímto způsobem k nám putovali „studenti“ zejména z Ruské federace.

Kdo je patron a kdo klient?

Na co však autoři knihy upozorňují především, jsou bezpečnostní hrozby, vyplývající z uvedených praktik pro náš stát. Vysoké školy se tak nemohly neocitnout v hledáčku tajných služeb. V knize jsou ocitovány pasáže z výročních zpráv BIS z let 2009-2012 (tedy z těch částí, které BIS zveřejňuje), v nichž se upozorňuje „na vytváření klientelistických vazeb, na snahu dostat vzdělávání úředníků pod kontrolu a zároveň vyvádět prostřednictvím tohoto vzdělávání veřejné prostředky do soukromých rukou, a na netransparentní procesy nostrifikace, tj. uznávání zahraničního vzdělávání jako rovnocenné českému.“ O tajných částech těchto zpráv, jež dostávají k ruce jen vrcholní politici, Dvořáková se Smrčkou píší, že se v dané době míjely účinkem, neboť politici problém nejen neřešili, ale „v mnoha případech využili svého politického vlivu a rizikové školy podpořili; nelze vyloučit, že někteří z nich dokonce bránili skutečnému vyšetření případů.“

Jako nejpravděpodobnější vysvětlení jejich nečinnosti se nabízel fakt, že sami měli máslo na hlavě čili že i oni byli (a možná stále jsou) přímými či nepřímými účastníky „vzdělanostní“ klientelistické sítě – viz např. kauza ministryně spravedlnosti Taťány Malé či ministra práce a sociálních věcí Petra Krčála z počátku letošního léta. K tomu, že zmíněná síť nebyla nikdy úplně rozkryta, napomáhal uměle vytvářený systémový chaos, který fungoval jako jakási černá díra na důkazy – a kde nebyly důkazy, nebylo ani obvinění. A když obvinění přece jen padlo, přišla milost prezidenta republiky… Kterého? Inu, jména si musíte dosadit sami, autoři se jejich uvádění vyhnuli. Po zkušenostech z působení v AK, kde museli čelit nejrůznějším tlakům a výhrůžkám, se jim není co divit. (Jen tak na okraj: AK byla v roce 2016 zrušena a nahrazena Národním akreditačním úřadem pro vysoké školství.)

Součástí sítě bylo i „vzdělávání“ úředníků (státních, regionálních), skrze které by pak pro určité subjekty (většinou z byznysu) bylo snadné ovlivňovat státní správu a z tohoto vlivu profitovat. „Úředníka, jehož profesní budoucnost závisí na výsledku úřednické zkoušky, si může vzdělávající a zkoušející vysoká škola (když ne dokonce vzdělávací agentura) snadno zavázat jako potenciálního spojence a jeho prostřednictvím působit na rozhodování ve státní správě. Hrozba systémového vytváření vztahů patron – klient není v takovém případě nereálná,“ vysvětlují Dvořáková a Smrčka. Zprávy BIS ovšem upozornily ještě na další věc: protože erudovaní docenti a profesoři byli pracovně přetíženi, bylo záhodno, aby si školy najímaly na zkoušení svých „studentů“ externisty. Víte, koho? Nu ano, jiné státní úředníky. Stát by si tak od školy kupoval službu, již by obstarávali jeho vlastní pracovníci. „Vytváření vztahu patron – klient by se tak realizovalo dvakrát: na úrovni vzdělávaný úředník – škola, ale taktéž na úrovni vzdělávající úředník – škola,“ dodávají autoři. Toto nakročení k vytvoření prostoru pro formování vlivových sítí se naštěstí podařilo zákonnou formou včas zažehnat.

Nevím, kde je Ostrava...

Jako další bezpečnostní riziko se jevila imigrace z východu, konkrétně ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jedinci, kteří k nám odtud směřovali, využívali náš „vzdělanostní“ systém k něčemu úplně jinému než ke vzdělání. Začínalo to výběrem VŠ, která měla nouzi o studenty, kde přijímací zkoušky byly pouhou formalitou a kde nebylo nutné skládat jazykovou zkoušku z češtiny, pokračovalo zaplacením školného na jeden semestr či celý akademický rok, vystavením potvrzení o studiu a obdržením tzv. studijního víza. A co bylo dál? „Student do školy nikdy fyzicky nenastoupil a ani to neměl v úmyslu, zato mohl legálně pobývat na území České republiky,“ vysvětlují autoři a dávají k dobru historku, jak vlastně tuto praxi v AK odhalili: jednou je požádala o součinnost Policie ČR, která v Praze zadržela cizince, jenž uváděl, že studuje na VŠ v Ostravě. Při podrobnějších otázkách ovšem policisté zjistili, že dotyčný ani neví, kde Ostrava leží. A kam je zavedlo další vyšetřování? K agentuře, jež zajišťovala českým VŠ přísun studentů ze zemí bývalého SSSR.

Předplacený legální pobyt v ČR tohoto typu však měl jen omezené trvání, proto se hledaly i jiné cesty. Jednou z nich bylo „pořízení si“ vysokoškolského diplomu z české VŠ, který jeho držiteli zaručoval právo pracovat na území ČR bez žádosti o pracovní povolení. A jak se to praktikovalo? Česká VŠ si otevřela pobočku mimo území EU, na níž realizovala studijní programy akreditované v ČR, a ti, kdo následně obdrželi diplomy, získali automaticky nárok na pracovní povolení v ČR. Tyto a další podobné pobočky prodělávaly až do roku 2007 nekontrolovatelný nárůst, neboť VŠ neměly ze zákona žádnou povinnost informovat státní orgány o jejich vzniku. (Mimochodem, to se týkalo i poboček v českých městech a městečkách. Kapitola s názvem „Vysokou školu do každé obce!“ je pak doslova prosekáváním se hustou džunglí jakýchsi pololegálních „vzdělanostních“ center ve snaze alespoň trochu tento nepřehledný terén zmapovat.) Jako odstrašující příklad takové zahraniční „sesterské instituce“ autoři uvádějí pobočku v Kyjevě, jejíž magisterský program probíhal jen virtuálně. Ačkoliv vyučovacím jazykem měla být oficiálně angličtina, všechny diplomové práce, které byly nahrané ve studijním informačním systému VŠ, byly v ruštině a „vykazovaly drobnou formální chybu: postrádaly titulní stranu s názvem vysoké školy a studijního programu. Všechny, kromě jedné, u které uchazeč zřejmě zapomněl odstranit původní titulní stránku s názvem školy, pro kterou práce původně skutečně vznikla. Šlo o ruskou vysokou školu se sídlem v Moskvě, přímo spadající pod vládu Ruské federace,“ dodávají Dvořáková a Smrčka.

Ačkoliv se v poslední třetině knihy snaží autoři ukázat, že ještě není vše ztraceno a že naděje na zlepšení existuje, při četbě pochopíte, že to celé není jen o degradaci českého školství, ale i o degradaci fungování české (zatím snad ještě demokratické) společnosti. A pochopíte také, proč se to děje, jakými způsoby se to děje a v zájmu koho. Než se ale do četby pustíte, dovolte mi, abych na závěr parafrázovala výrok, který ve své předmluvě k básni Kvílení amerického básníka Allena Ginsberga použil William Carlos Williams: Račte si podkasat sukně a vyhrnout kalhoty, dámy a pánové, teď půjdeme peklem!

(Text byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 17/2018)