Druhý cyklus básní na fotografie Romana Szpuka - původně byl publikován na webovém magazínu RAVT časopisu Tvar. Cyklus vznikal v průběhu roku 2017 a je věnován čtyřem básníkům (E. Juliš, T. Tranströmer, J. Kainar, P. Kabeš), kteří mi byli a stále jsou blízcí, a jednomu prozaikovi (A. Branald), jehož působení na Moldavě v Krušných horách (byl přednostou tamní železniční stanice) na sklonku 30. let minulého století jako by se dodnes každou návštěvou toho místa znovu zpřítomňovalo.
KRKAVCI
(Emilu Julišovi)
Je to jako hrát skořápky
tři krkavci
jeden z nich v minulém životě
básník...
Ale který?
Ten uprostřed
nad úbočím Třístoličníku
jako by ještě včera kroužil
nad zamlklou Ranou
a přemítal o smyslu trojice
jejích vrcholů
Způsob letu i dráha
odpovídají jinému kraji
jiným zvykům
Ten úplně nalevo
ten
co letí nejvýš
možná vyhlíží ohyb řeky
za kterým to zná
Křídla napjatá očekáváním
pátrá v mlžném oparu
po zapomenuté skládací židli
vrostlé do břehu
O rybaření neví nic
ale bez Ohře si připadá ztracen
Ten vpravo
před pásem lhostejných Alp
na obzoru
mohl ještě před hodinou mířit
ke stejně lhostejným věžím
kostela sv. Mikuláše v Lounech
Sotva se k nim přiblížil
úder zvonu jej odhodil
o kus dál
Až sem
na jih
Jeden z nich
kdysi básník
uměl rozmlouvat se smrtí
jako by ji znal odjakživa
Od chvíle
kdy spolu odletěli za horizont
objevuje se tu a tam na obloze
a mává mi v ústrety
ROZBŘESK
(Tomasi Tranströmerovi)
Šerosvit prochází lesem
a staví si kmeny
jak potřebuje
Mezi nimi bloudí
můj na noc odložený stín
Ve tmě byl k nepotřebě
ale sotva se rozbřesklo
chce zpět
Zůstávám potichu
a bez pohnutí pozoruji
jeho směšný lidský zmatek
i jeho jistotu
že tu někde stále jsem
Někde pod probořeným stropem
ospalosti...
Co asi musím mít na sobě trámů
a co vymrzlých vlaštovčích hnízd!
Bez pohnutí pozoruji
jak čeká
až se z těch trosek vyhrabu
Sám je neodklidí
Opřen o strom
na kabátě zmrazek ptačího trusu
třese se chladem
Tolik se chce přimknout zpátky!
Ale já jen dál bez pohnutí
pozoruji své tlapy
a představuji si
jaký asi bude dnešní lov...
Jediný nocleh na sněhu
a je ze mě rys
ČERNÁ DESNÁ
(Adolfu Branaldovi)
To se kdysi sbírala voda
z širokého okolí
na přehradu nedaleko Moldavy
Než zaplavila celé údolí
musely zmizet domy i kostel
Pak vše potemnělo a zmlklo…
Teď se nakláním nad stejně temnou
a mlčenlivou tůní
A pozoruji čas
Spadané listí na březích odtikává
jednotlivé roky
Mech na kamenech to bere
po staletích
Jen já se toužím zastavit
a vrátit
Nabrat do dlaní dobu
kdy Fláje byly ještě vesnicí
a moldavské nádraží domovem
dnes už zapomenutého spisovatele
Čas se tehdy rozeběhl
tak rychle
že mu ani vlaky nestačily -
A koho to zajímá?
zeptá se mě najednou tůně
Koho zajímají tahle slova
která mi sem nosíte po urnách
jako popel zemřelých
a pak ani nepočkáte
až jimi moje hladina zrůžoví?
Ach!
povzdechnu si pro sebe
kéž by to mohlo být naopak...
Kéž bys námi protekla
a všechna ta slova vyplavila!
Nic
které by z nás zbylo
bylo by méně zbytečné
a marné
DIVOKÁ RYBA
(Josefu Kainarovi)
Už tehdy v létě
u řeky
míhal se za zády rybáře
bílý stín
a potají přivolával
čtvrtou roční dobu
Teď konečně přišla...
Oba s ní chodí po břehu
jeden zachumlaný
druhý jako by se šatů štítil
Přehrabují se v odpadcích
a hledají něco k snědku
Ten zachumlaný páchne
rybinou
Co najde na špinavém ledu
sebere a schová do kapsy
A pokaždé se ohlédne
zda ho při tom neviděli
Ten bez šatů mu drze
ohmatává kosti
až zavadí o tenkou strunu
napjatou mezi bytím
a jeho koncem
Varovně to zadrnčí
ale zachumlaný nedoslýchá -
Bezstarostně si usíná
a zdá se mu
jak znovu potkává
tu divokou rybu s majestátem orla
kterou viděl naposledy
v dětství…
Pluje mu naproti
místo šupin samé stříbro
samý diamant
A všude vrypy od hvězd
o něž se kdy otřela
Chce se jí dotknout
- ale ona splaskne
Zbude jen prázdný skelet
potažený zimním světlem
Ryba se kamsi vytratila
umřela
CHURÁŇOV
(Petru Kabešovi)
Jednou si jeden pozorovatel počasí
vyměnil srdce s horou
- jmenovala se Milešovka
Od té doby
kdykoliv si poklepal na hruď
zaslechli jste ozvuk znělce…
Po kolena v mokrém sněhu
před meteorologickou stanicí
která mi odezírá z úst
opakuji si znovu jeho příběh
který je příběhem o hloubení propasti
proti pomíjivosti
Zahlédl její dno tehdy
když nebylo vidět na krok
A dole na dně
vílu
Rovnala mu úhledně život
tak dlouho
dokud jednotlivé epizody
nezapadly do sebe
Pak už se vše zdálo být čiré a jasné
vše bylo možné v jediné vteřině
pochopit
Jenže prsty
kterými se dotýkal světa
dál zanechávaly místo otisků
vydrásané verše...
A dnes?
Hora stojí stále
vzdálená stovky kilometrů
na sever odtud
On už dvanáct let není -
ale až sem
k bavorské hranici
skrze těžká oblaka nad lesem
ostře zbarveným doběla
na konci dubna
(jako by někde v nebi
došlo ke zkratu)
až sem je slyšet
jak jeho srdce uvnitř té hory
bije na poplach
