Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven od hipíka Kena Keseye by měli zpozornit. Nakladatelství Argo totiž právě vydalo knihu, která začíná tam, kde výše zmíněná díla a jejich hlavní hrdina McMurphy smutně končí. Co se může odehrávat v hlavě člověka po tak zásadním zásahu do jeho mozku, jakým bezpochyby je lobotomie, o tom se dočtete v novele Pavla Bušty s příznačným názvem Lobotomík, která byla pokřtěna v pondělí 4. listopadu v kavárně Dobrá trafika na pražském Újezdě. O hudební doprovod akce se postarala skupina DekadentFabrik, jejíž člen David Cajthaml graficky výpravnou stostránkovou prózu ilustroval.
Na poli literatury není Bušta přes svůj relativně nízký věk dvaceti osmi let žádným nováčkem, naopak Lobotomík je již jeho pátým vydaným titulem, přičemž hned jeho povídkový debut Expres Praha-Radotín získal před šesti lety třetí místo v Ceně Evalda Schorma a následující sbírka povídek Sigmundovy můry se v roce 2015 dočkala nominace na cenu Magnesia Litera. Přidejte k tomu dvě básnické sbírky a máte hotového autora.
Hlavním hrdinou Buštovy novinky je Lobotomík, zkráceně Lob, chlapec, který po operaci mozku žije v ústavu pro choromyslné s přísným režimem a jehož jedinými kamarády jsou pavouk Reginald, zkráceně Reg, a plačtivá dívka Darja. Prapodivný trojlístek hrdinů se jednou rozhodně, že z ústavu uteče, což následně zrealizuje, a to včetně likvidace nenáviděné dvojice dozorců paní Biky a pana Klopa. Tím začíná jejich cesta na svobodu, která však bude ještě dlouhá a spletitá.
Spletitá však může být i cesta knihy ke čtenáři, pokud nepřijme hru, na níž autor svou knihu postavil. Bušta je totiž založením věčný snílek, homo ludens, a proto Lobotomík není realisticky napsaným textem, nýbrž snovou férii. Nakladatelství na záložce knihy upozorňuje na autorovu slabost pro tvůrčí postupy Lewise Carrolla a J. R. R. Tolkiena. Nicméně v případě Lobotomíka se nejedná o čistokrevnou fantasy, ačkoli to tak na první pohled může vypadat. Sečtělý čtenář objeví v textu odkazy na autory jako Richard Brautigan (ústav, z něhož Lob prchá, se jmenuje Nemříž, srovnej s Jámor z Melounového cukru) či Boris Vian, Raymond Queneau, George Orwell nebo Gregory Corso a jeho experimentální próza American Express o bláznivém putování party bláznů, nechybí ani Münchhausenův Baron Prášil.
Drogy se v knize přímo nezmiňují, přesto v druhé kapitole prochází hlavní hrdinové psychedelickou zkušeností v břiše psychovelryby, přičemž motem Loba je věta: „Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?“ Bušta v sobě nezapře básníka, takže v knize najdete rýmovaný morytát o krvavém městě Kildamen, jehož vládce byl vrahem žen, a také písničku „funkové kapely láčkovců“.
Přes proklamovanou hravost textu a poměrně veselou první část knihy i fantaskní souboj Loba se zloduchem Glomeasem v druhé půli není Lobotomík bezproblémovou fantasy pro teenagery, nýbrž vcelku smutným a temný příběhem, v němž se čtenář například dočká až krutě realistického popisu traumatických pocitů dítěte při komplikovaném porodu, během nějž rodička umírá.
S blížícím se závěrem knihy se Lobův život v alternativní realitě překlápí v realitu, jež mu však nabídne pouze nepříjemná překvapení. Bezútěšné finále příběhu a jeho hlavního hrdiny, jenž vlastně končí podobně jako McMurphy, může senzitivní čtenář vnímat jako metaforu o hledání identity jedince v dnešním hektickém světě, mnohdy neúspěšné, přičemž k tomu ani není potřeba podstoupit skutečnou lobotomii. A tak asi hlavním poselstvím Buštovy nové prózy je zpráva o tom, že každý z nás by si měl ponechat svůj vlastní vnitřní svět, ale zároveň mít mysl stále otevřenou. Nikoli však skalpelem.
publikováno: 14. 11. 2019
Článek byl publikován se svolením autora a spolupracovníka časopisu www.pritomnost.cz.
