Noc temná jak v zavaleném dole a já jedu na kole jako blázen, jde mi o život. Něco velkého chlupatého mne honí hustým lesem. Trnitá křoviska rozdírají holé nohy, větve mne šlehají do tváře, cítím pot, který mi stéká z čela a pálí nepříjemně v doširoka otevřených očích. Jen vydržet, vydržet alespoň ještě pár metrů, tenhle zahnívající černý les přeci musí někde končit, ale jako by mi do svalů někdo vrážel nože. Šlapu stále pomaleji. S obrovskými obtížemi střídá noha nohu, zdá se, že se na moje lýtka přilepilo kapradí celého lasa. Už cítím na svých zádech ostrý dech něčeho obludného, co mne každou vteřinou dohání a usiluje o můj mladý život. Křičí to na mě chraplavým přerývaným hlasem: „Přijďte na pomoc… vojska … národní…“ A z lesa někdo jiný odpovídá: „Otevřela jsi okno?“ „Ano, ať tam mají kluci vzduch.“ Můj boj o život vrcholí, kolo se již totálně zadrhlo, nohy už nezvládly ten zpropadený odpor. V poslední křeči se otáčím za sebe. Zase slyším nějaký plačtivý hlas: „Oni nás odvezou na Sibiř, dělají to tak se všemi…“

„Neboj, ne, však nás v tom nenechají…“ Pohlédnu odporně tlusté rohaté obludě přímo do žlutých očí, ostrých neuspořádaných zubů má snad tisíc a její dech mne znovu ovane z bezprostřední blízkosti. Kupodivu v něm cítím mateřídoušku a jehličí. Otočím v hrůze hlavu zpět a z posledních sil se opřu do pedálů, chci vykřiknout, ale je z toho jen nesrozumitelné zachroptění. Jako by v mlze, která se pozvolna rozplývá, se nechápavě dívám na své nohy, které se právě přestaly pohybovat. Jednu nohu mám zastrčenou hluboko v cíše peřiny, jejíž větší část zakrývá mou druhu nohu. Z okna za mou hlavou ke mně proudí čerstvý vzduch s vůní mateřídoušky ze zahrady a ovívá mé potem orosené čelo. „Vstávejte, kluci, vstávejte, stalo se něco moc zlého!“ Slyším, jak se na palandě nade mnou převalil můj starší bratr a zase zaujal výchozí klidovou pozici. „Mami, co je, ty brečíš?“ „Přepadli nás Rusáci, už jsou i v Praze. Od rána to hlásí v rozhlase.“ „Cože, přepadli, jak přepadli?“ divím se. Z rádia, které je, jak se říká „na plné koule“, se znovu ozývá: „Na Vinohradské třídě se bojuje o budovu Československého rozhlasu, přijďte na pomoc Československému rozhlasu!...“ „Dnes, v ranních hodinách, vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československé socialistické republiky, tento zákeřný čin odporuje všem mezinárodním konvencím o svrchovanosti suverénního státu.“ Vtom uslyším zvláštní dlouhý přerývaný tón, který se ozývá z větší dálky a proniká dovnitř pokojíku pootevřeným oknem. Bratr už stojí v ložnici rodičů a dívá se směrem, odkud tón přichází. „To je siréna!“ volá na mě, „spustil ji asi někdo v Kojovicích!“, což je nedaleká sousední vesnice. „Kluci, zůstaňte v klidu, ať neprobudíte malou Lucku, jdu se podívat k národnímu výboru, snad se tam dozvím víc, a pak půjdu do zámku zazvonit na zvon.“ Z rádia se ozve: „Zachovejte rozvahu, zachovejte rozvahu!“ „Ať Rusáci vidí, že se jich nebojíme a s jejich okupací se nikdy nesmíříme!“ vykročí táta ze dveří. Maminka si utírá kapesníkem slzy: „Hlavně dávej na sebe pozor, co s námi bude, kdyby se Ti něco stalo, co s námi bude …“. Sedíme mlčky u snídaně, jen to rádio stále křičí, když se ze severní strany vesnice ozve slabý zvuk malého zvonu, zvuk, který pojednou utichá. Táta zvonil tak vehementně, až se srdce zvonu utrhlo a horní otevřenou částí věže Košáteckého zámku vylétlo ven. Prý ho už nikdy nikdo nenašel. Za pár dnů už si to mašíruju po nové silnici, na které jsou jasně patrné hluboké rýhy od pásů obrněného vozidla či tanku, do školy. Taková to byla krásná nová silnice, štve mě to. Starý smradlavý kozel, který obludně vstupuje do mých dětských snů, se bezstarostně popásá na svahu před budovou „obecné“. Chvíli sleduji jakousi ploštici, která se před klacíkem v mé ruce rychle ukrývá pod listem. Dnes už nejsem to vykulené dítě, co před rokem s třesoucími se koleny vcházelo do dveří místní jednotřídky. Jsem zkušený mazák, druhák, kterého už jen tak něco nepřekvapí. Potkávám starou paní Lágnerovou, míří na pole. U vrátek před školou ještě spořádaně zdravím jednoho souseda. Jeho oči jsou hluboké a smutné, jako oči většiny dospělých, kteří to léto ztratili naději.