Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.

obě fotky: foto ZGL