Nová kniha básní neratovického autora Ivana Frieda (*1952 v Praze) s kresbami Kurta Gebauera není o náhodném setkání neznámého autora a uznávaného sochaře. Po letech jejich společného působení v projektu Oživené město Neratovice se setkávají i v rovině osobně umělecké. Šestnáct Gebauerových kreseb z období od 60. let do roku 2005 doprovází Friedův knižní debut Básník bez jména nakladatelství Talent Pro ART. Pět dekád poetické tvorby je zde zastoupeno ve třinácti tematických kapitolách. Jedná se o výběr z hledání básníkovy cesty k poezii a pravdě.
Autor, který působil jako amatérský divadelník, dramatik a nově i jako protagonista vlastní zpívané poezie, nalezl dle jeho vlastních slov v této činnosti skutečnou možnost svobody a nezávislosti. Osudové mu bylo i setkání s Karlem Krylem a v 70. letech se společenstvím folkových básníků ze skupiny Šafrán, jež se promítlo i ve Friedově diplomové práci z roku 1995 na FSV UK „Pravděpodobné vzdálenosti, hledání ztraceného času české kultury...“.
V díle autora nalezneme inspiraci českou i světovou poezií. Ať již se jedná o moderní francouzskou poezii, okouzlení beatniky a buddhismem či českými básníky jako byli Seifert, Holan i Nezval coby překladatel Rimbauda. Z literárního dědictví objevíme otisk Shakespeara, Goetheho a Bulgakova. Při pouti knihou potkáme Michelangela („viděl jsem žebřík/ na kterém stál Michelangelo”) a v písni i Sixtinskou kapli. Svět autora je svět andělů, dialogu s Bohem („má bolest je stále větší/ promluv, Otče, lidskou řečí”), potkáme i Bulgakovovu Markétku a Goethova satana v Markétčině hávu („Jak se jen napít bez žízně?, myslel jsem na konec/ jistého tance - Danse macabre”), vojáky ve válce autor vidí jako lezoucí larvy Červa Obrovského.
V projekci se sám básník vidí jako „básník bez křídel”, dále jako „básník, který neměl silný hlas a nikoho nerozesmál”. Odložme proto tíhu bytí a lidského údělu, okouzlení magickou Prahou v básni Chrliči, nostalgické stopy po éře jazzu i období milostných veršů. Vždyť básník překvapí právě i porcí laskavého i nelaskavého humoru, posuďte sami: „Poezie je chuligán/ tečka/ sláva je svatební vlečka” nebo také: „I opice vyvaluje oči/ takový bordel/ a přece se točí!”. Ovšem nezapomenutelný je Epigram: „Když jsem umřel/ plakala jste/ Když jsem žil/ jste se mi smála// Jste taková doopravdy/ anebo jste kráva?// A kdo zná Ivana Frieda osobně, slyší i jeho smích...
Koneckonců, setkání s knížkou je jediné, co nám doba covidová nevzala. Slavnostní uvedení veršů v pražské kultovní hospůdce Balbínce bylo totiž už dvakrát odloženo. Ale Hymna kavárny už zůstane navždy s námi: „Vzduch byl cítit erekcí/ a básník páchnul protekcí... Zbyla jen hvězda Betlémská/ a ta kavárna Balbínská/ ve které běhá Hrdina/ v buřince Winstona Churchilla.” Kéž už by to bylo možné zažít, jako třeba výjev z jedné Friedovy básně: „Na výstavě profesora Horáka/ A Anežky svaté/ Přijde tam vožralý Jirous/ A všechny postřílí svými verši”. Ó, kéž již brzy nás básníci postřílí svými verši - ovšem osobně. Friedovy básně za to stojí. Óm mani padmé húm!
Radana Šatánková, editorka knihy
BÁSNÍK BEZ JMÉNA
Jen Zimní zahrada zná jeho píseň
altánek, kde se zamiloval Vronský
s vyrytým jménem do zárubně vylomených dveří
Tolik bylo lásek, mordů a indiánských zvědů
fialový ksicht čtenáře Idiota
Ten den potkal Básník bez jména
básníka bez vlastností
***
Zase se v otáčkách roztáčí kola štěstí
zoufalý Kristus planě sází sad
na rohu svatí
farizejsky věští
že nikoho už nelze milovat
***
Pod
zlatem náramků
a bělostí plavých šatů
uvidíš historii
***
Ubohý lid
a ubohá dřeň stromů
ubohé vzpoury
mladých básníků
Ti něco připomenou
čtenáři historických knih
zbarvených dočervena
VZKAZ
Zlo není v člověku
je v konečnosti
řekla mi ta
která mě opouštěla
Až ti dá kufry
přede dveře smrt
bude ti hůř
tak neplač pro anděla
(1992)
***
Poezie je CHULIGÁN
tečka
sláva je svatební vlečka
básník je
toliko pasáček vepřů
skloněný k podlaze
v ústavu slepců
BUDDHISTICKÁ HOUSENKA JARA
V jehličí spala moje naděje
okrová housenka tlustá a pomalá
čekala jenom na pozvání jara,
aby se proměnila, aby reinkarnovala
V REDUTĚ
S nožem v zádech
v ráji sedím
to, co krásné bylo dnes
připomíná pohřeb květin
nebo taky černý jazz
Harmonika kvílí hlasem
ženy, která počala
život nádherného chlapce
Juliána Sorela
KAŽDOU HODINU SMRTI
Každou hodinu smrti
tma řadí v řadě vyrovnané cínové vojáčky
harmonikář obchází měsíc
harmonikář zpívá balady
Noc je dusná
jíme nalámaná andělská srdce
hoří sníh Varšavy
jako v bílém kožichu
leží nahé Madony
Ticho je v polích
umírají a sípají
vítr jim přináší další patrony
po zemi lezou larvy
Červa Obrovského
Napsáno začátkem 70. let pro básníka a železničního dělníka
Ladislava Szalaie, v době setkání u železničních šraněk
na Žižkově na Krejcárku.
Moje konfese
Chtěl jsem být tam, kde se mělo padnout
chtěl jsem žít tam, kde pad dávno stín
a lásku zoufalou a marnou
popletl jsem si se štěstím
Když ulice jsou v Praze mokré
když lidé vracejí se z kin
jak nahé srdce člověk zmokne
při svojí cestě za štěstím
Slepým svým zrakem smál se Štěpán
nahými ústy plakal Vít
život je široký jak řeka
nikde ji nelze obejít
Viděl jsem tváře farizejů
před tělem Krista na kříži
a lidé ztráceli se v cenách
jak Bakalovi havíři
Obrazy malované nocí
rocková hudba, zmrzlý sníh
duševní otroci a cvoci
Michelangelo na štaflích
Chtěl jsem být tam, kde se mělo padnout
chtěl jsem žít tam, kde pad dávno stín
a lásku zoufalou a marnou
popletl jsem si se štěstím
Láska je pomíjivý pocit
tak jako naše zemská pouť
a proto prosím Boha o cit
abych ji mohl obejmout
Láska je pomíjivý pocit
ujel mi vlak a zbyl jen sen
jak nahý Adam budu prosit
v Sixtinské kapli s Andělem
2017, píseň pro kytaru
