Za básnířkou Vlastou Bakalovou (10. 7. 1948 – 19. 1. 2014)

Už ani nevím, kdy jsme se přesně poznaly, ale je to dávno. A vlastně na tom nezáleží. Říkala jsem jí „spořilovská víla“, dokázala snad každého zakomponovat do básně či pohádky. I dopisy psala ve verších, na starém zeleném Konsulu. Kdykoliv jsem za ní přijela, byly Vánoce, nejlepší byly ty v květnu, když kvetou kaštany. Byla neuvěřitelnou vypravěčkou s fascinujícím hlasem. A i když se s ní život nemazlil, dokázala na věci pohlížet s osobitým nadhledem.
Bude chybět tato drobná dáma, se vším, co k ní patřilo. Ať to byly vzpomínky na otce či rodinu, jejíž velká část zahynula v koncentračních táborech, vzpomínky na život v pohraničí, doby, kdy dělala v zaplivaných putykách. Bude chybět její kafe a cigarety, ale i její tvrdohlavost. A především bude chybět její úžasný humor.

Včera jsem našla jednu její báseň, kterou mi poslala na balícím papíře, je k ní přilepen čtyřlístek:

Ani jsem netušila
že Srdce
a Prdel tají jistou
podobnost
i když důležitost
těchto ústrojí oblosti
nedokázala bych
vyhodnotit
Prostě
Srdce i Prdel
ruku v ruce věrně
slouží ti
Hmmm
do řitě dá se vetnout
čtyřlístek pro štěstí

Říká se, že náhody neexistují. V jedné své básni ze sbírky Koně mého otce napsala:

Myslíš
že na druhém břehu
na břehu řeky hoří ohně
lidé popíjejí víno
a Janis Joplin
přijíždí na Harleyi

Ne není smutku
budu tě čekat
tam
v nedělní cukrárně

Vlasta Bakalová zemřela 19. ledna, v den, kdy by Janis Joplin oslavila narozeniny. A bylo to v neděli…