Srdečně zdravím, Romane!

Vrátil jsem se z dovolené, vyřídil nezbytné, co se mi zatím doma nahromadilo, a dostávám se k tomu, co na mne dýchlo z knížky, kterou jsem s velkou chutí přečetl před odjezdem na tu dovolenou, trochu nahonem, a teď se k ní ještě budu vracet. Ale první dojem prý je nejdůležitější a snad by Tě měl zajímat.

Tedy především – pro mne to není knížka především o počasí, jak jsi mi jí deklaroval, ale především o člověku, který nosí jméno Roman Szpuk. (To je věta, co? Třikrát slovo především!)

Tak dál budu psát o tom, kým, nebo čím pro mne ten člověk je a jak to to čtení knížky změnilo či ozřejmilo, tedy o něm budu psát v třetí osobě.

Poznali jsme se hodně dávno, pracoval tehdy u Lesů a přinesl na observatoř sbírku Atlas oblačnosti. Mě hodně zaujala, a tak mi ještě přihodil Severočeské slzy. A mně se ty průzračné, nápadité a chytré básničky zalíbily, nepotrpěly si na patos a falešné emoce, často vyloudily úsměv a tak začalo naše přátelství - tvrdí o mě moje žena, že se na mě různí excentrici, pošukové a pábitelé lepí. A byly další verše, mnoho povídání a přišli s ním křesťanští básníci ze Skupiny XXVI a s nimi jejich sympozia, tedy značný důraz na víru a záležitosti transcendentní, což nebyla a není zrovna moje parketa, leč většinou to nebylo hloupé a stálo za to o tom přemýšlet, ale tehdy v tom byl především velmi sympatický akcent protibolševický, protirežimní a tudíž vítaný. A taky jsem u mnohých měl podezření, že vlastně toto je motivace, která je do tohoto uskupení přivedla, (u některých spíš jen snaha po originalitě, než opravdový prožitek). Ale bylo to podnětné a přineslo to radost, že jsem na něčem zúčastněn. Pak se Roman odstěhoval do Vimperka a setkání řídla. Po převratu jsem z Milešovky odešel do politiky, opět s naivním nadšením, z něhož jsem ovšem po jednom funkčním období vystřízlivěl a na Milešovku jsem se vrátil. Zase jsme se setkali a zrodila se myšlenka uspořádat znovu jakési retro sympozium. Tak jsem si připravil nechutný zážitek, nejhorší z celých dlouhých let strávených na Milešovce. Noc, kdy se z ušlechtilého básníka vzývajícího Boží slávu stalo odporné řvoucí zvíře. Blekotající a řvoucí šílenec, plačící Lída. Brr!

Vystřízlivělému jsem řekl, že už u mne není žádný básník ale nechutné ožralé prase. A několik let jsme se neviděli, ale vymazat jsem ho nedokázal, dvakrát – třikrát jsme se letmo setkali, z povzdálí jakési lehké větru vání přinášelo tušení, že snad přece jen básníkem zůstal a také sympatické indicie, že jeho meteorologické působení na Churáňově pro něj není jen příležitost k obživě, že jsou pro něj meteorologické záležitosti zřejmě také silně motivující a že v nich získává slušné vědomosti. (Na velký rozdíl ode mne, mě meteorologie nijak zvlášť nezaujala a zjistil jsem, že v té opičí práci se bez větších meteorologických vědomostí obejdu a léta na Milešovce byla pro mne především časovým prostorem pro nejrůznější jiné aktivity). Tak se ve vzájemných kontaktech párkrát trochu jakoby zablýskalo, že bychom si mohli mezi sebou ještě leccos zajímavého říci. Leč ze strany Romana v tom znovu a znovu vyčnívalo, dnes už pro mne daleko nepochopitelnější, poblouznění náboženské. Záměrně jsem nepoužil výraz poblouznění vírou, (i já mám svou víru, ale hodně jinou), u něho mi to spíš připadá jako nemyslící úpornost svíčkové báby, v konfrontaci s jeho inteligencí nepochopitelná. A tak jsem v jedné písemnosti Romanovi vyjevil názor, že náboženství, zejména církev katolická, se dá stručně definovat jediným slovem „pokrytectví“. Zřejmě se rozhodl být uražen, protože se zase přes rok neozval.

A nyní přišla ta knížka! Jak nyní o přečteném přemýšlím, tak mi dochází, že asi silným, možná nejsilnějším podnětem pro náklonnost k němu je intuice oboustranného hlubokého celoživotního vztahu k přírodě. Je to vlastnost, součást osobnosti, nikoliv jen nějaká záliba, koníček, ale přímo základní instinkt. V mém případě v důsledku chátrajícího organismu již instinkt překrývající instinkt sexuální. A nad tou knížkou jsem si to uvědomil, ale při tom jsem současně shledával naší rozdílnost ve způsobu oddávání se tomuto instinktu a rozdílnost ovlivnění zážitkem z něho. U mne je výsledkem skoro úplně jen radost, blaženost okouzlení často spojené s radostí ze vzájemného sdílení s jinými lidmi podobného založení. Z té knížky vedle mně blízkého pocitu cítím ještě něco, co u sebe neznám, jakési sebe týrání, jakési běsy hledání a nenacházení, ne odevzdání se radosti z vesmíru externího, ale nimrání se ve vesmíru interním. A na některých místech textu jakoby se dralo ven pochybování, jakoby ne jistota plynoucí z víry, ale jistý strach, záměrně nepoužiju slovo hrůza, z toho co bude na druhém břehu. Už jsme se jednou o tom letmo zmínili, podotkl jsem tehdy , že mne udivuje, že smrti se víc bojí věřící než ateisté, ale že možná zaměňuji příčinu a důsledek. A ve filozofii prožitku z těch obcování s přírodou a jejich sdělení prostřednictvím knížky mě mimo to, co v ní je, také utkvělo, co v ní není – totiž kromě několika vět o dcerce – absence sounáležitosti s rodinou.

Je to velice neúplně zmíněné, co mi kniha poskytla. A i s touto stručnou relací se už babrám několik týdnů, s mými přibývajícími léty je v ostrém kontrastu produktivita s úmysly. Ale je to dobrá kniha - nutí k zamyšlení.

A určitě nebude jen jedno její přečtení. Třeba se zase někdy sejdeme a budeme o tom moci povídat, to je lepší než psaní.

Jen pro informaci, pracuji nyní s jedním kamarádem výtvarníkem na jednom paskvilu – comiksu, parodie na Staré pověsti české. Chtěli bychom to mít před vánoci hotové, tak Tě oplátkou jedním obšťastním.