Prožil a zapsal Pavel Kukal
Když přišel Patrik Linhart s nápadem uspořádat 19. července 2024 setkání naší skupiny na Milešovce, vzbudilo to velkou pozornost nejen proto, že se tak mělo stát na počest uvedení mé průřezové knížky Romantik zapomenutý v čase. Nicméně si toho vážím, protože aby měla kniha dva křty, není rozhodně obvyklé. Takže ještě jednou vyslovuji poděkování všem, kdo se zúčastnili a těm, kdo se zasloužili o vydání nebo na ní spolupracovali, dvojnásob. Nicméně to nebyl jediný důvod k oslavě, protože Svatce Antošové vyšel výbor z její poezie s názvem Sázení ohně.
Nejen pozornost, ale i odezva byla značná. V den D nás z Prahy vyrazilo autem pět: Lída Hlinková, Roman Szpuk, Bohuslav Vaněk- Úvalský, Karel Beneš a moje maličkost. V Březiněvsi na okraji Prahy ještě tankujeme a nakupujeme a pak vyrážíme na sever. U Milešova odbočujeme z dálnice a parkujeme na kraji Černčic. Odtud už musíme pěšky, je to přes čtyři kilometry a kromě počátečních pár metrů pořádný krpál. Lída jde bosa a jede jí to o hodně lépe než nám ostatním v botách. Po cestě nahoru potkáváme první známé, vyměňujeme si přátelská slova a navzájem se povzbuzujeme. Nadávky nesměřujeme na organizátora akce, ale převážně na Milešovku. Svatava Antošová, která jde nahoru z Milešova a potkává se s námi kousek pod vrcholem, už má taky dost a přiznává nám, že si cestou několikrát ulevila ne zrovna korektním: „Ty píčo jedna!“ (Míněna pochopitelně Milešovka). Když to zaslechne Roman Szpuk, přidá se s originálním: „Ty píčo třetihorní!“Reagujeme hurónským smíchem...
Na všední den je tu dost lidí, ale jsou prázdniny. Patrik, který musí mít vždy něco extra, dorazil v drátěné košili. Ta prý má 13 kilo a budí obavy z blesků, ale naštěstí je jasno a ani předpověď žádné katastrofy neslibuje. Cestou registruji několik chráněných a odkvetlých lilií zlatohlavých a přemýšlím, které stromy mohou pamatovat tu dobu, kdy byly původně holé svahy zalesněny a plošina na vrcholu parkově upravená.
Míjíme pamětní desku básníka Petra Kabeše, který zde pracoval jako meteorolog a čerpal zde také inspiraci pro své dílo. Konečně jsme na vrcholu a i časový plán jakžtakž dodržujeme. Kromě jmenovaných dorazili ještě Radek Fridrich, Karel Rada s Milenou, moravský borec Marty Štvrtecký z Brna, Greta Wagnerová z Teplic, Radek Müller z České Lípy a překvapivě i Zbyněk Ludvík Gordon. Nakonec se objevila i Michaela Fantová z Ústí nad Labem s maminkou a dcerkou. Pouze Vanda Skálová z jádra skupiny tentokrát chybí.
Po náročné cestě sedíme a zotavujeme se. Místní hospůdka má pivo s horskou přirážkou a nádherné okno s výhledem směrem k Litoměřicím, což nás všechny plní nadšením, protože ta vyhlídka stojí za to. Pomalu rozjíždíme recitaci, mám tu čest zahájit, čtu asi tři básničky z těch nejnovějších, v jedné z nich vzpomínám na Zoru. Bývala by se někdy chtěla také vypravit na Milešovku, ale jako z mnoha dalších plánů z toho nebylo nic. Ostatní čtou také, tak mi nedovolují upadnout do smutku. Velmi zaujal Marty, zejména svou až téměř brutální otevřeností. Kolem nás jsou i cizí lidé, ale vše probíhá v klidu a bez konfliktů, kdosi rozdělává oheň poblíž stolu, který jsme obsadili. Pivo se čepuje do 20. hodiny, jako šláftruňk pijeme „zelenou.“ Po setmění nám hora odhalí méně přívětivou tvář, zvedá se vítr a pověst největrnějšího místa v ČR je tím zachráněna. Někteří odcházejí, nakonec nás na noc zůstává šest, totiž Lída, která jako jediná má stan, Roman, Karel Beneš, Bohouš, Zbyněk a já. Spát jdeme až k půlnoci. Útulna, která je tu zdarma, prý zůstala prázdná, ale vytrvali jsme venku. Kromě Romana jsme všichni východ slunce prospali, ale na vyhlídce pod budovou prý i tak nebylo k hnutí. Tradice je tu nejspíš silná, já vzpomínám, že jsem nejméně třikrát vítal slunce na Sněžce, ale kde jsou ty časy...
Ráno zůstáváme z naší výpravy tři, Zbyněk s sebou vzal Bohouše a Romana. Při loučení jsme si říkali, jak by bylo fajn to napřesrok zopakovat. Dolů scházíme až po deváté hodině, Milešovka nás nechce pustit. Lidé, kteří stoupají nahoru se ptají, jak se nám spalo, tak říkám, že docela dobře, akorát komorník zapomněl zavřít okno…
V Černčicích nacházíme auto a zastavujeme u rybníka. Nedostatek vody na vrcholu si s Lídou vynahrazujeme, pouze Karel nepatří k vodomilům. Plaveme přes celý rybníka a Lída mi laškovně říká „mroži.“ Taky vzpomínáme na rybník u Ondřejova.
V rákosí-
dívčí nahota
místo staré
šedé volavky.
Pak se přemísťujeme do Teplic, kde máme sraz se Svatkou v restauraci Luna 7, kde je údajně nejlepší pizza v celých Teplicích, tak toho využíváme k obědu. Pak se rozcházíme a Svatka mi dává svoji knihu a druhou pro Romana. Krásné setkání na krásném místě ukládáme do vzpomínek mezi to nejkrásnější, co nás kdy na našich cestách potkalo…
(psáno v srpnu 2024)
Básnická reakce Romana Szpuka
Milešovka1
Pavel všem rozlévá zelenou z láhve,
ukulele tmou teskně zní,
Greta se opilá válí v trávě,
Márty jí do ňader smočí rty.
Nad města v údolí slétá anděl,
z řady aut váže si oprátku,
nad světly městeček s dary zmaten:
jak vybrat si jeden z počátků?
Palec se promáčkl v obloze oblé,
lunou svár v oblacích označil,
lidské semeno teče tam proudem,
omdlel den, kůň zcizen oráči.
Netopýř povýšen přehlíží hlavně,
krouží tak válečně, neslyšen,
Josef K. rozsudek nevyslech správně,
Godot zas odnikud nepřišel.
1 Milešovka, noc z 19. Na 20. 7. 2024, sraz Skupiny XXVI k příležitosti křtu básnické sbírky Pavla Kukala
