Loni v srpnu měl Mirek Kovářík půlkulaté jubileum - 85. narozeniny. Sešli jsme se na malou oslavu, kterou jsme zahájili v naší oblíbené "picošce" na Vinodradské třídě, nedaleko sídla Českého rozhlasu, kam jsme spolu chodili skoro pokaždé, když jsem byla z nějakých důvodů v Praze. Už jsme tam byli štamgasti. Personál nás znal natolik dobře, že už když jsme scházeli po schodech dolů ("picoška" je v suterénu), volaly servírky zpaměti naši objednávku, neb jsme si dávali stále to samé: "Malé pivo, modrý portugal do trojky a pizza Imperia!" Imperia (rajčatový základ, mozzarella, sušená rajčata, parmazán, kapary, rukola) je nejdražší, a taky nejchutnější pizza, kterou tam mají... Mirek byl ale podivně nervózní, nesoustředěný, pořád se díval na hodinky a ptal se mě, kdy mi jede vlak zpátky domů - a skoro se vylekal, když jsem mu prozradila, že v prvním zářijovém čísle Tvaru, které vyjde hned po prázdninách, mu věnujeme k narozeninám celou stránku. (Neprozradila jsem mu ovšem, že součástí té gratulace bude také báseň, kterou jsem měla rozepsanou - a zrovna jsem se nacházela v mrtvém bodě.) Až zpětně jsem si uvědomila, že byl zřejmě unaven a že na nějakou oslavu mu už nezbývají síly. Přesto mě ještě doprovodil kus cesty na vlak a dokonce si neodpustil zatáhnout mě do ulice Politických vězňů do jakési Kantýny (tak se jmenuje podnik, kde si ukážete na flákotu syrového masa a oni vám ji obratem ugrilují a přinesou ke stolu ke konzumaci), jejíž provoz ho fascinoval. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot a vyžíznění skočili ještě do vinotéky v Růžové ulici na dvojku červeného. Ale to už Mirek "mlel" z posledních sil, a ačkoliv si víno pochvaloval a tvrdil, že to "není jen rozmrdaná voda, jako jinde, ale skutečné víno", ani nedopil a odporoučel se domů... Ten den jsem ho viděla naposled. Volali jsme si, psali si maily, ale sejít se, to se nám už nepodařilo...
O tři měsíce později, 24. listopadu, jsem vystupovala v pražském Rubínu na závěrečném večeru festivalu Den poezie a četla na něm právě onu tehdy rozepsanou báseň-suitu, Mirkovi věnovanou. To, že jsme se v srpnu viděli, zašli spolu do mastnotou olemované Kantýny, vypili dvojku v Růžové a mluvili o poezii a dávno zašlých dobách, mi pomohlo suitu dokončit. To tam bylo mrtvé místo, najednou bylo všechno jasné. V listopadu již byla suita hotová a já ji četla na onom večeru v Rubínu. Po čtení se ke mně přitočil jeden pán a zeptal se mě: "Víte, že je Mirek v nemocnici?" Nevěděla jsem to. Pak mi řekl, že se Mirek ošklivě potloukl na schodech v domě, kde bydlí, a byla z toho náročná operace. A jak bylo později zjevné, také nekonečné ležení na jednotkách intenzivní a následné intenzívní péče, odkud se už nevrátil...
Svatava Antošová
ABY TI UVNITŘ SLYŠELI!
(suita pro Mirka Kováříka)
… jednou jsme se tam opili pivem
a objímali jsme se a tykali si
a všechny krásný bonový holky
nás měly za buzeranty
Když recituješ Hraběte
rozhostí se nad Prahou barové přítmí
z Vltavy je panák rumu
a z ohýnku cigarety
zapálené navzdory kuřáckému zákonu
požár srdce
Do bytů se vracejí tranzistorová rádia
do rádií praskot a přenosy z Violy
a do Violy
kde se už třicet let počítá jen tržba
duch Allena Ginsberga...
Ještě tam někde v koutě nedohnily
jeho tenisky
Ještě se na WC nedospláchly stránky
z jeho deníků
a už se všude montuje klimatizace
jako podkres pod tvůj pořad
Homologované verše prorážejí tmu
nedopité sklenky na baru
alergicky pokašlávají
a mladá generace (kolikátá už?)
schoulená v motýlích kuklách
prchavé budoucnosti
saje tvůj hlas z reproduktorů u stropu
jako by to byl z nebe kapající nektar
A někde nad tím vším stydnou hvězdy
padají ti do kapes
a ty si je odnášíš domů místo honoráře
s protivnou jistotou
že je budeš muset zdanit
* * *
Bylo k zalknutí
Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má…
Když recituješ Zahradníčka
estébáci nemohou tu noc spát
melou se na postelích sami
a zpocení
Manželky milenky milenci -
kde je jim konec
Na vyfasovaných erárních prostěradlech
světélkují už jen zaprané skvrny moči
Ano
estébáci chčijí fosfor
a snad je to i bolí
Ale ráno
když se vyhrnou ven
a zaplaví obvodní ordinace
ve snaze vyškemrat recept
na něco silného na spaní
bez problémů ho dostanou
* * *
Zraněný v ústech, zaleklý,
se srdcem ploutve, která sní
vždy hloub,
vždy však jen v předpeklí...
Když recituješ Kainara
v zarudlém osvětlení sklepního klubu
stojíš zády k publiku
a vrháš stín na orientální koberec
zakrývající vlhkou zeď
A jak tak k tomu stínu promlouváš
němou posunkovou řečí
a on ti opožděně (jen o vteřinu!)
odpovídá
najednou si užasle uvědomíš
že stín nepatří tobě
ale jemu
Básníkovi
Že on se sem – tlusťoch jeden!
vkradl ještě před začátkem
a jako starý skřípající větrák
který drhne o duši
vyřezal do vzduchu sladkou vůni řeky
Že on to byl
kdo pod klenbu zavěsil ty vysušené
rybí kostry
co se pořád pletou očím do cesty
A že obrátil je naruby
- to aby při doteku vyzváněly
v kramářské tónině flašinetu
každičkou píseň najust
od konce
* * *
… zem přihlížečství, zem přikrůčkování,
zem opatrnictví a zákrytů,
zem vojáků, kteří nebojují,
zem, kde se nemiluje, ale potmě prcá …
Když recituješ Diviše
u bran pražského Hradu zesilují kontroly
Stráže s olověným úsměvem
hledají jatagány ukryté pod páteří
vyhazovací nože maskované jako píšťalky
šurikeny spínající vlasy místo spon
boxery s matoucím leskem snubních prstenů
vrostlé do prstů
malé dámské handgranáty
zapadlé kdesi v podprsenkách
Nikdo nevstoupí jsa neprošacován
neoskenován a nezrentgenován
Nestažen z kůže
- a přesto tam všichni lezou
Když recituješ Diviše
křičíš ho z otevřeného okna
svého podkrovního bytu
přímo pod Hradem
A křičíš ho nahoru na Hrad
aby ti uvnitř slyšeli!
Křičíš ho zpod doběla rozpálené střechy
která v letní výhni usmaží
i mihnoucího se anděla
Křičíš ho
ale slyší tě jen smečka čínských turistů
pinkajících si s nafukovacím Švejkem
a bachratých státních úřednic z Povolží
které posílají tvým směrem chladné
velmocenské polibky
* * *
Ó ty je miluješ, krásná čarodějnice, ó ty jim říkáš:
Ke mně, miláčkové, ke mně, spalte se, holoubkové,
shořte tak trošku všichni na popel!
Když recituješ Blatného
sestry v psychiatrických léčebnách
citově vybílené a maskulinní
jako v extázi vylamují mříže na oknech
osázených čidly
a protahují se jimi odhodlaně ven
Ječící alarmy hravě vypínají lemem
potrhaných minisukní
Sekuriťáky na recepci paralyzují obušky
svých erektivních pohledů
a berou to dál a dál…
Dál přes temné ústavní zahrady
obehnané zduřelými ploty
Na chvilku před nimi zaváhají
než roztáhnou své těžké ruce
a promění je v křídla
A pak už jen letí
letí
nad stydce se svažujícími krovy střech
Kolem zvlhlých komínů
které se bortí vzrušením
Kolem tupě slintajících okapů
a kolem korouhviček točících ve větru
staženými kalhotkami
Letí za každého pitomého počasí
nepotřebují pršiplášťě ani deštníky
natož slunečníky
Letí
a všechny předchozí tužby odkládají
na neurčito
Letí okusit takový žár lásky
před jakým není úniku
- a tak se zamilovaně vrhají přímo
proti Slunci...
A víte
že než dočista shořely
stihly ještě pacientům vyměnit
povlečení?
* * *
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království...
Když recituješ Ortena
a jedno kterou z Elegií
svět venku pokaždé se připomene
mastnotou ducha
jenž se nikdy o nic neporval
Vždyť jen pár domů odtud v prosklené
a tak trochu čekistické Kantýně
v ulici Politických vězňů
řezníci kladou do vitríny
syrové básně z výseku
Krvavé básně lehce zamrazené
básně vykostěné a básně od kosti
Básně-květové špičky křehké
šťavnaté a hlavně boubelaté
- tak je přece milujeme
Básně-nožičky holítkem odchlupené
do podoby torz antických skulptur
nabízejí se tam k výběru
Stačí na jednu ukázat – a šup s ní na gril!
Báseň se horkem pokroutí a scvrkne
pak pustí tuk
a než z roštů kamsi odkape
otevře se tvá paměť jako obálka
s dopisem
(je datován 30. listopadu 1992)
a vypadnou z ní tahle slova:
„… je to pro mne rituál, bohoslužba, způsob milostné komunikace – psychoterapie či cokoli jiného, v žádném případě nejde o běžné představení. to orten a znamení moci mají zatím latentně obsaženo v přípravném stadiu, k tomu, aby člověk dosáhl takového účinku jako u hraběte je zapotřebí čehosi, co jaksi apriorně budí zájem ještě PŘED představením – rozumíš jistě. to je důvod, proč některá dobrá vystoupení jsou předem ztracena, nemají totiž onen kód tajemství nebo jakési společné spřízněnosti --- vidělas zahradníčka, pro mne text zásadní, který umím vlastně stejně jako horečku skoro jedno čtvrtstoletí – a vidíš, osloví staré ženy, vězně 50. let, pár vyznavačů… mladí jsou dost imunní – bojím se, že totéž platí o ortenovi, ačkoli: viděl jsem v sobotu v televizi freddieho mercuryho, onen památečný koncert z roku 1986, fantastické a strhující, ale také s oním tajemstvím jako pečetí: neboť kraloval těm davům muž zaslíbený již Smrti, kraloval nejfamóznějšími gesty a zcela vyčerpávajícím způsobem --- v čem je to jiné než elegie člověka, který ví totéž? napadá mne, že ti, kteří jsou takto o svém konci informováni (dnes běžná věc – rakoviny, aids, ale i nezadržitelný sestup narkomanů, z nichž ti moudřejší vědí, že jejich život je v neustálé koexistenci s touto mezní situací) by měli v ortenovi najít sílu, jako ji našlo mnoho „odsouzených“ v postavě f. mercuryho --- přitom orten není morbidní ani v náznaku, je smutný, pravda, útěšlivě transformuje ono poselství, ale doufá, že se promění v novou krásu, v něco, co tu z něho zůstane, - není to odchod, není, říká v poslední elegii – nikoho není, kdo by mohl říci, že zůstaneme ve tmě, že se nerozsvětlí zase NEVINNOST ROSY V NÁS…“
(suita byla napsána v srpnu 2019 - publikována v září ve Tvaru 14/2019)
