Na soutoku Rokytky s Vltavou v Libni stojí, dnes již opravená, budova tzv. Velkého mlýna dříve zvaný Löwitův mlýn. Mlýnské rameno, které obtékalo židovskou Libeň, bylo při této úpravě vysušeno a mlýn byl zrušen. V roce 1883 koupil mlýn Jáchym Löwit, který jej přestavěl na pekárnu. Tím se mlýn stal důležitým zdrojem obživy pro místní obyvatele, včetně židovské komunity.
Přávě ve zrekonstruovaných prostorách bývalého mlýna proběhla 3. září 2025 projekce dokumentu o dnech pražského povstání v květnu 1845 Němci měli tanky, Češi barikády v režii Olivera Maliny Morgensterna. Projekci doprovázela výstava artefaktů spojených s povstáním, kterým vedle běžně používaných zbraní vévodila ta nejúčinější - pencéřová pěst. Projekce se zúčastnili pamětníci a potomci této významné historické události. Přednášku o situaci před povstáním měl Michal Švarc, výstavu dobových zbraní obsluhovala a film uvedla Radana Šatánková spolu s režisérem a jeho synem. V závěrečné diskusi vystoupili pamětníci Pražského povstání Miroslav Čvančara a Jiří Chadima. Vzpomenuli v naší zemi málo připomínané postavy, kterými byli: Karel Kutlvašr (za okupace člen odbojové organizace Obrana národa a člen vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš), Jaromír Nechanský (od 9. května 1945 pověřen organizováním likvidační skupiny při MNO) a Zdeněk Mančal, hlasatel Československého rozhlasu, který nastartoval povstání výzvou v rozhlase „je právě sechs hodin.“
S uvedenými protagonisty povstání se pod taktovkou sovětského vítězného impéria vyrovnal komunistický režim po svém. Karel Kutlvašr zemřel odstraněn do zapomenutí, Zdeněk Mančal, který pracoval po návratu z výkonu trestu jako betonář, popisoval později život ve věznici a výslechové metody příslušníků státní bezpečnost (StB). Další osobnost povstání Jaromír Nechanský byl dne 22. dubna 1950 uznán vinným zločinem velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti. Senát sice zohlednil jeho činnost během druhé světové války a práci pro 5. oddělení Hlavního štábu (kontrarozvědka), ale to nijak nepomohlo. Proces navíc doprovázela propagandistická kampaň, ve které byly Nechanského aktivity spojovány s "agresivní" politikou USA a dokonce i s nacisty. Potomek Jaromíra Nechanského v diskusi připomněl, že intriky pozůstalých po bývalém režimu oddalovaly zmínky o Nechanském a až po mnoha letech po sametové revoluci byla tato osobnost uvedena do veřejného povědomí. Dne 8. května 2025 byl Jaromír Nechanský vyznamenán in memoriam Křížem obrany.
Je dobré osudy padlých z povstání zaznamenat i v tomto širším kontextu. A zásluhou dokumentu Olivera Maliny Morgensterna o Květnovém povstání si tuto historickou událost připomenout. Mimo jiné i díky podpoře spolku Krasomil.
Česká televize uvede dokument na ČT2 16.10. po 22. hodině.
 |
 |
Číst dál: Němci měli tanky, Češi barikády - zpráva o proběhlé akci
Zvukové ukázky jsou z kostela Sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem
ve varhanní úpravě
Tabook, knižní festival malých nakladatelů v jihočeském Táboře, má už za sebou dvanáct ročníků – s dvouletou odpočinkovou pauzou v letech 2022-23. Hned na 1. ročník v roce 2012 jsem byla pozvána číst, v dalších letech jsme mívali na Tabooku prodejní stánek Tvaru. Na 12. ročník se letos vydávám v pátek 5. září sólo a v podstatě „na čumendu“. Mám potřebu projít si znovu táborské uličky, zabrousit ke kotnovské Sýpce, místa konání Tabooku v roce 2015, jejíž interiér změkčený a provoněný výdřevou mi zůstal v paměti jako nezapomenutelný estetický zážitek; mám potřebu podívat se znovu z vyvýšeného prostranství před Střelnicí na uklidňující hladinu Jordánu, zastavit se u nakladatelských stánků s novými knihami, ale hlavně nechat se překvapit nečekanými setkáními s lidmi. Všechno se povede – a to poslední obzvlášť.
První, do koho ve své nepozornosti téměř vrazím krátce po příjezdu do Tábora, je Wendy Šimotová - duše, která mně a mému kolegovi pomáhala zorientovat se, když jsme na Tabook přijeli prodávat Tvar poprvé. Stala se naší spolupracovnicí i v dalších ročnících, slušně fotila a nějakou dobu pro nás i psala. Zavzpomínáme spolu se smíchem na ony časy a navzájem se fotíme. Mířím na Žižkovo náměstí, ale než tam dojdu, vyskočí z jedné terasy před hospodou postavička a hrne se ke mně. Jitka Hanušová, překladatelka z finštiny. Obě jsme už před týdnem na Zarafestu věděly, že sem v pátek jedeme, ale překvapení a radost ze setkání není proto o nic menší. Dokonce zapomenu vytáhnout foťák. To samé mě potká na náměstí, kde se dám na chvíli do řeči s Petrem Borkovcem. Podebatíme o již neexistující kavárně Fra a o končícím stejnojmenném nakladatelství a mně je najednou nějak žinantní posmutnělého Petra fotit. U indické restaurace na okraji náměstí se prochází apatický kocour. Odkudsi se znovu vyloupne Wendy a pozdraví ho jako svého starého známého: „Ahoj, Vávro!“ Kocour si suverénně lehne doprostřed ulice a nenechá se vyrušit ani projíždějícími auty – auta se mu musí opatrně vyhýbat. Připustí, že ho smím pohladit, ale po chvíli má dost a zaútočí na mou ruku, až mi ji do krve podrápe. Ponořím se do ulic, kde se ve 13 hodin otevírá knižní tržiště, a u jednoho z pultíků zahlédnu Pavla Řehoříka vybalovat produkci Větrných mlýnů. Naposledy (a vlastně face to face poprvé) jsme se viděli vloni v Brně na Měsíci autorského čtení. Pavel mě hodlá na uvítanou zahrnout knížkami z provenience „větráků“, ale já s díky odmítám se slovy, že nechci po celý den tahat v batohu na zádech hafo knih. Ale slibuji, že se tu stavím kvečeru před svým odjezdem. Tak mi dává alespoň malý závdavek – tenounkou sbírku úspěšného slamera a držitele Ceny Václava Hraběte za rok 2022 Sufiana Massalemy: Možnosti přehlíženého. Další dárky a focení si necháváme na pak.
Spěchám ke Střelnici alias k centru tabookového dění. A znovu je tu Jitka Hanušová, tentokrát zabraná do rozhovoru s brněnskými Hosťáky - Janem Němcem a Petrem Vizinou. Všechny je vyblejsknu, zmateně se vymotám z jiné uličky poblíž Střelnice a hle! Už na mě mává Jiří Macháček, šéfredaktor ostravského nakladatelství Protimluv. Zrovna se s kolegyněmi „zabydluje“ na prodejním stánku. Když se rozprší, přehodí přes vyskládané knihy zelenou celtu, až se stánek změní na hrozivé monstrum. Vypadá to, jako by pod plachtou byla ukryta nějaká zbraň – bezpilotní dron, těžký kulomet nebo tak něco. Kousek od protimluváků zeje prázdnotou stánek vyhrazený Tvaru – a bohužel prázdnotou bude zet až do mého odjezdu. Zamířím do dvora, kam mě vláká cedule GARAGE SALE – výprodej všeho po 10 korunách; probírám se starými knihami u zastřešených regálů a kupuji dvě: Alena Wagnerová – Vladimír Janovic: Neohlížej se, zkameníš (Naše vojsko, 1968) a Eduard Štorch: Minehava (SNDK, 1964) – tu jako malý dárek pro administrátora těchto stránek, který je Štorchovým fandou, a budu doufat, že ji nemá. Pár minut posedím na polštářcích před Antikvariátem a Galerií Bastion a v nakoupených pokladech listuji. Ve Štorchově Minehavě objevuji tyto verše: „Enkis, benkis, drcalína, / deset ovec – každá jiná. / Běží myška, ježek za ní, / až ji chytne, bude po ní. / Kde ten ježek, kde je myška? / Oba si je vzala liška. / Dej ty, liško, dej je sem, / než tě spolkne černá zem!“
V sobotu 30. srpna se na volarském náměstí před kostelem pomalu scházejí lidé. Blíží se slavnostní rozloučení s utonulým Ferrym Klišíkem. Stojí tu hnědák Budulínek zapřažený do vozu. Z jeho rohu trčí stožárek a na něm povlává vlajka, která připomíná tibetskou, jen slunce nahradila chalupa Klišíků a střídají se na ní paprsky červené a zlaté, ne červené a modré, jako na vlajce tibetské. A vedle chalupy se pase kravka. Pod vlajkou má svěšenou hlavu velká slunečnice a naproti u levého předního rohu je uvázaná k tyči mohutná rostlina konopí a na holi nasazený černý Ferryho klobouk. Výzdobu doplňují bílé hortenzie. V pět hodin, přesně ve chvíli, kdy z nepochopitelných důvodů začíná ve volarském kině promítání filmu Raději zešílet v divočině, se průvod dává do pohybu. Na voze sedí grafik Tomáš Hauser a indolog Michal Just. Oba mají položené akordeony a hrají monotónní hudbu, která mě fascinuje. Jdu vedle vozu a naslouchám překrývajícím se tónům a tichému zpěvu obou mužů. Zpívají šivaistickou Velkou mantru vítězství nad smrtí: „Om Tryambakam yajamahe sugandhim pushtivardhanam urvarukamiva bandhanan mrityor mukshiya maamritat.! Óm. Uctíváme tříokého (Šivu), jenž voní a podporuje růst a výživu. Jako je okurka uvolněna ze svého stonku, nechť jsme osvobozeni ze spoutání smrtí – ne však od nesmrtelnosti.“
Loučení s Ferrym –
za zadkem koně zní
šivaistická mantra.
Verš v názvu tohoto článku zazněl na 25. ročníku literárního festivalu Zarafest v Děčíně hned první den a nebyl součástí básně, ale lyrizované mikropovídky J. H. Kalifa. A byl dechberoucí. Kdyby nezaznělo už nic jiného, i tak bych odjížděla z Děčína něčím obohacená; něčím vzácným, co v jediné vteřině odkudsi letmo zavane a člověk má po tom závanu pocit, že na něj sáhla věčnost. Ale v průběhu oněch tří dní (28. – 30. 8. 2025) toho zaznělo ještě mnohem víc, takže to vezmu od začátku.
Letošní Zarafest začal ve čtvrtek 28. srpna jako obvykle před Ukradenou galerií. Když jsem k ní od nádraží přicházela, nebyla jsem si jistá, zda vitrína na zdi, před kterou postával jakýsi mladík s deštníkem, je ona galerie. Kolem totiž parkovala policejní auta a tak jsem na chvíli zapochybovala, jestli ty listy papíru za sklem vitríny nejsou jen vyvěšené nějaké policejní informace typu „wanted death or alive…“, jak to známe z westernů. Pak jsem si ale dodala odvahy a přišla blíž. Nebyly to policejní vývěsky, ale společná výstava výtvarníka Romana Kameše a básníků Radka Fridricha a Jana Sojky nazvaná Ztráta smyslu/Perte de sens. S úderem 19. hodiny se prostranství před Ukradenou galerií zaplnilo navzdory tomu, že se rozpršelo. Improvizovaná vernisáž zahájila výstavu, která tam bude viset více jak měsíc, a předzahájila i celý festival. Jan Sojka, který přijel z Plzně, složil Děčínu upřímnou poklonu; je moc fajn, že tu něco takového pořádáte, v Plzni si o tom můžeme nechat jenom zdát; Plzeň se nezajímá o literaturu, Plzeň se chce jenom bavit… (Nevím, co by na to řekl třeba takový plzeňský básník Robert Janda, ale snad se to nedoslechne.) Poté jsme se všichni přesunuli do nedalekého nově otevřeného Baru Plezír. Milým překvapením pro mě bylo, že za barovým pultem stál človíček, kterého jsem před lety poznala na oslavách Slunovratu v Benešově nad Ploučnicí a který se jmenuje Jan Valík, ale vystupuje s kytarou pod jménem Sklad by Walda. Kytara, připravená k uchopení, stála v koutě vedle prosklené skříňky, v jaké obvykle bývají v kavárnách vystavené tučné dorty; teď tam ležely tenké básnické sbírky. Takhle by to mohlo zůstat, říkala jsem si, kašlat na dorty! Ovšem než došlo k „uchopení kytary“, musely proběhnout oficiality – poděkování sponzorům a připomenutí historie festivalu; o obojí se postarali Alice Prajzentová a Pepa Straka, poté následovala autorská čtení. Radek Fridrich, jehož koláže visely na zdech, četl ze své sbírky Škrapové pole (Host, 2024) a vtáhl nás do hry: to když se v jedné jeho básni vyskytlo na několika místech slovo „pírka“ a my jsme je měli šeptem opakovat do ztracena. Bylo to účinné. Jako by se při tom šepotu snášela patrovým prostorem Plezíru skutečná ptačí pírka a dosedala na stoly, klouzala do sklenic či zachytávala se nám ve vlasech. J. H. Kalif četl z rukopisů. Hrábl prý doma do šuplíku a co tam našel, to přinesl a – okouzlil. Mě určitě. Jan Sojka četl ze tří svých sbírek: Směr spánku (Weles, 2006), Sesuv noci (Weles, 2020), a Přemalovat pot (Protimluv, 2023). Ani jsem nedutala, když četl z té protimluvácké a vzpomínal v básních na otce: „Můj otec byl velký / ale velký neznamená silný“ [...] „Můj otec byl silný / ale silný neznamená statečný“ [...] „Můj otec byl statečný / ale statečný neznamená moudrý“ [...] „Můj otec byl moudrý / ale moudrý neznamená velký…“ Rezonovalo to ve mně s mým vyrovnáváním se s rodiči, nejen s otcem, v některých mých básních. Někdy to prostě musíme udělat – a musíme to udělat, dokud na to ještě máme čas.
Součásti večera bude i křest zbrusu nové básnické sbírky Romana Szpuka: Sosny (Aula, 2025).
Strana 1 z 36
