Tvárnici 2018 - cenu literárního obtýdeníku Tvar, kterou uděluje kritik vybraný internetovým hlasováním (za rok 2018 jmenovitě Olga Stehlíková), získal básník Pavel Kolmačka, jeden z původních členů Skupiny XXVI. Cena mu byla udělena za jeho nejnovější sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018). Blahopřejeme!
Když ji loni 30. října v Olomouci křtil, zašla na jeho čtení i pravidelná čtenářka těchto stránek Petra Kožušníková, která je i autorkou fotografie, a napsala následující reportáž:
Se zvědavostí jsem vyrazila na autorské čtení Pavla Kolmačky do olomoucké čajovny Kratochvíle. Jeho předchozí návštěva mi unikla a tak jsem se těšila na první poslech jeho básní. Četl z nové sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018) - a byl to můj nejhlubší zážitek z autorského čtení za dlouhou dobu.
Obavy čajmistra Viléma Ďoubala, že tam budeme sami, se ukázaly zbytečné. Když jsem přišla na místo, židle se plnily a Pavel Kolmačka už seděl připravený u stolku. Vilém Ďoubal uvedl autora krátce, ale poučeně, a pak už si vzal slovo sám básník. Do první části jeho čtení jsem se zaposlouchala s nadšením, které však postupně zamrzalo. Když došlo na výkřiky novinových titulků a paradoxů civilizace, které jako rap v jedné tónině bral z jednoho džberu: celebrity, zvrácenost hodnot, absurdita bonmotů, odosobněnost myšlení, cítění či života ve městě. A navíc tolamentatio nebralo konce, v hlavě mi znělo čím dál víc nedočkavě: Dobře, a dál? Co bude dál? Tohle přece skládá každý začínající básník, chce-li být pokládán za angažovaného… Změna přišla až s přechodem k druhému cyklu, v němž se básník vrátil do vesnického prostředí. Četl báseň-příběh, která mě i se zbytkem publika nepozorovaně vtáhla do sebe a zcela nás pohltila. Pamatuji si konkrétní obrazy, např. otevřený včelín, který v zimě básník přikrývá vlastní košilí, setí rajčat Tornádo a řepy Nostalgie, i příběhy lidí – bolavých, pokorných i šílících... Byla to poezie celku, která plynula a byly jsme v ní celí – a také bolaví, pokorní i šílící.
Když jsem se na konci čtení rozhlédla po čajovně, všude bylo ticho, všech patnáct posluchačů bylo stejně chycených v básníkově světě, nikdo se nenapil ze sklenice, nezaskřípala židle. Pavel Kolmačka zaklapl knihu a poděkoval všem za koncentraci. Bylo to jako společná modlitba, kterou člověk nevědomky podstoupil. Sílu té hypnózy prozrazoval chaos a zmatek, který jsem v sobě na konci čtení pocítila: Co dál, co bude dál? To teď půjdeme jen tak domů?
Jak autor podotkl, byla to spíše novela ve verších, která otevírala dveře k příběhu vlastnímu. Jeho čtení mi připomnělo, jak intenzivně lze vnímat svět skrze literaturu a příběhy, a přiválo mi to zpět cítění literatury staré patnáct i více let. Za ten zážitek děkuji. Zpětně si uvědomuji, že tu intenzitu prožitku patrně podpořila také nepřítomnost hudebních intermezz, bez nichž se už autorská čtení snad ani nepořádají.
(Text byl publikován ve Tvaru 21/2018)
Ostravské nakladatelství Protimluv srdečně zve na autorské čtení a besedu se spisovatelem Petrem Pazderou Paynem ve čtvrtek 24. ledna 2019 od 19 hodin v Domě umění v Ostravě, kde bude uvedena autorova knižní novinka s názvem Děravým dnem do noci (Protimluv, 2018). Akce je pořádána v rámci pravidelného cyklu Literární čtvrtky.
O knize:
Povídky z knihy Děravým dnem do noci patří do proudu české literatury, kde je popisován „ztišený obraz světa, který je vzdálen své podstatě“. Sám autor navazuje novým dílem na předešlý povídkový soubor Předběžná ohlédání (2014), za nějž byl nominován na cenu Magnesia Litera. V příbězích odehrávajících se na různých místech, nejen v Čechách, ale také třeba
v Chorvatsku, Itálii a jinde, ale i v různých dobách, kdy se ocitáme nejen v současnosti, ale také například ve druhé světové válce, nalézáme všechny podstatné znaky Paynovy tvorby: zvažování vztahu slova a obrazu, téma svobody člověka a umění, jeho vztah k Bohu. Spolu s autorem ale víme, že „literatura ovšem není prohlášení, traktát, úvaha… V literatuře je povoleno vyjádřit nevěru i hřích i beznaděj – bez moralismu“.
(lyrické prózy z roku 2018 s vlastními ilustracemi)
Střet dvou vášní
Na střeše stanice se slétli okřídlení mravenci druhu Myrmica ruginodis. Dávají si tu dostaveníčko rok, co rok a pilně se páří.
Střecha se proměnila v Plaza de Toros de las Ventas. Dvojice, trojice, čtveřice, ba i pětice jsou do sebe zakleslé a bojují o spojení. Křídla se o sebe vzpírají jak mulety zešílevších toreadorů, do změti milostných zápasů se vrhly nejkrásnější španělské princezny a satyři je v letu zachycují. Někdo je vražděn a někdo už už vítězně vzpíná své unavené mravenčí tělo ve výkřiku extáze. Jak jsou všichni svobodní a bezostyšní! Nepotřebují, aby jim někdo znechucoval radost z milování morálními zábranami. Samečkové mají dva dny na to, aby uspěli. Pak bez ohledu na výsledek svého snažení umírají.
Chodím kolem nich po lávce na střeše a pak lezu na stožár k anemometru, protože v dáli hrozí bouře. Když jsem nahoře, mravenci si mě všimnou a začínají na mě nalétávat. Zalézají mi k očím, do vousů, za tričko. Šimrají mě svými róbami. V tu chvíli protíná ticho hrom. Současně začínají dopadat na okolí stanice ohromné krůpěje. Třpytí se ve slunci jak broušené drahokamy, pleskají všude okolo do listí bříz, do borůvčí i do budovy, ale jsou tak řídké, že srážkoměr ani nezaznamená srážky. Každá z těch roztátých krup udeří do střešní krytiny, rozprskne se a za ní jako by z rány vytékala temná slza. Mravenci ustupují. Krůpěje kolem nich vybuchují jako bomby. Kam se schovají? Jak je to možné, že se dokážou včas vzpamatovat a odletět někam do úkrytu?
Za těch časů, kdy Pán Ježíš chodil po Svaté zemi s apoštoly, potkal poblíž Betléma kočku.
Jelikož tehdy lidé mohli hovořit se zvířaty, dali se do řeči.
Kočka mu řekla: „Špatně se nám nevede, zdejší rolníci se bojí, že bez nás by jim myši sežraly všechno obilí, takže nám dopřávají i leccos jiného, třeba mléko nebo rybí vnitřnosti. Ale doopravdy rádi nás nemají, protože si myslí, že jsme falešné. Ještě tak děti si s námi hrají, ale to jen ty menší, větší nás tahají za ocásky a i jinak nás trápí. Mohl bys, Pane, udělat něco, aby nás lidé měli raději? Nejsme tak silné jako koně, ani nedokážeme doprovázet na lov jako psi, nemáme vlnu jako ovce, tak bychom měly mít taky něco, co jiná zvířata nemají.“
„Milá kočko,“ řekl jí Pán Ježíš, „nechceš toho po mně zrovna málo, ale jelikož mě jedna kočka tady v Betlémě zahřívala, když jsem ještě ležel v jesličkách, mohu to zkusit.“
„To byla moje prababička, já ten příběh slyšela, když jsem ještě byla malé kotě,“ špitla kočka tichounce.
„Když je to tak, pojď ke mně, ať se tě mohu dotknout.“
Kočka si trochu povyskočila a uvelebila se mu na rameni. A Pán Ježíš se lehce dotkl jedním prstem místa pod krkem a kočička začala příst. Dosud to neznala, takže se skoro lekla.
„Co to je?!“
„Předení, má milá. Až lidé zjistí, k čemu je to dobré, začnou vás mít raději a budou si vás víc všímat. Ale nebude to najednou, protože lidská srdce se mění pomalu.“
A od té doby kočky předou... Protože nic, čeho se dotkne ruka Páně, už není jako dříve.
obě fotky: archiv Skupiny XXVI
Co způsobilo proměnu českého vysokého školství? V jakém kontextu se tato proměna odehrávala a jaká rizika s sebou nesla? A je jejím důsledkem nevratná devastace úrovně vzdělání a odklon vysokých škol od etického ukotvení? Odpovědi na tyto vážné a zneklidňující otázky přináší kniha Vladimíry Dvořákové a Jiřího Smrčky: Lesk a bída vzdělávání (Euromedia – Knižní klub, 2018) s podtitulem Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu.
Když v roce 2006 vyšla v Rakousku kniha profesora vídeňské univerzity Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft (o dva roky později v českém překladu Jany Zoubkové pod názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění), stala se okamžitě bestsellerem a její autor byl o pár měsíců později vyznamenán titulem Vědec roku 2006. Bylo to trochu zvláštní. Evropská společnost, která se nechala převálcovat trhem a ekonomickými zájmy určitých skupin a bez odporu začala produkovat prostřednictvím svého školského systému lidi s „kapitalizovaným duchem“, ocenila člověka, který jí to vmetl do tváře. Tzv. demokratizace univerzit totiž podle Liessmanna není ničím jiným, než poskytnutím co největšímu počtu lidí získání potřebných návyků nutných pro uplatnění na trhu práce. O samotné vzdělání ve smyslu rozvoje ducha či osvojení si schopnosti kritického myšlení vůbec nejde. O něčem podobném ale psal už v roce 1959 německý filosof Theodor W. Adorno (1903-1969) ve svém textu Teorie polovzdělanosti, který se ovšem, jak z názvu vidno, spokojil s eufemismem „polovzdělanost“. Liessmann o téměř půlstoletí později na něj navázal, ale pro popis současného stavu, jenž od 50. let nesmírně vygradoval, musel použít mnohem tvrdší termín „nevzdělanost“. Strhl z nás tak masku společnosti vědění, za kterou se pokládáme. „Ve všem, co se dnes lidé musí a mohou naučit – a že toho není málo! -, chybí jejich vědění syntetizující síla. Je to tedy takové vědění, jaké má být – slepenina, které lze rychle dosáhnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout,“ napsal tehdy Liessmann.
Číst dál: Svatava Antošová: Od nejvyšších postů až po pěšáky
Třicáté šesté Příchovice se jmenují Desná. Na Čerňáku lezu do busu, je tu šero, v mobilu doznívá hlas Karla, který už vidí jen koncová světla, tak to bere přes Jablonec. Na autobusovém ostrůvku v Desné Lída a Petr vyhlížejí přeživší šestadvacátníky. První připlouvám já a hned za mnou z druhé strany také Karel. Ne, nejsou tu žádné mé oblíbené palmy, drobně mží, je nevlídno, sněhová rezidua. Přesto mezi námi jako pod těmi palmami, už jsme Skupina. Na faře Tomáš, každý z nás si vybírá jeden pokoj, tolik hluchého prostoru! Nasloucháme si. Potom ve čtyřech restaurace, do které nás poslal jeden místňák. Prý za žlutou budovou vpravo. Za zelenou budovou vlevo usedáme za stůl. Pijeme, povídáme, ukusujeme, rozprávíme, i o těch, kteří nedorazili, smějeme se. Už sytí zkoušíme vyrobit malý okruh po okolních kopcích směr Špičák. Trochu to do, a především z, klouže. Krásně vymrzáme, myšlenky se tříbí. Večer pak na faře ještě Šárka a Terka zjemňují gender-poměr sil. Ve 21 hodin Lída vybízí ke čtení, a tak se i děje. Pijeme víno, několik lahví je postupně deklasováno. Nedělní ráno, mši slouží nový kaplan z Příchovic, z desenské fary jen dva kusy, ostatní ještě spí. Vzadu v kostelíku setkání s Míšou, bývalou týmačkou z Příchovic, milé. Po poledni se již většinou rozprcháváme. Vše ještě necháváme v sobě doznít s Karlem u kávy v malé hospůdce na Černém Mostě. Vše letos jaksi komornější, cítíme se naplněni. Setkávání se, sdílení trvá. Jen tentokrát jinak.
obě fotky: foto ZGL
Strana 21 z 30
