Záhada čínské mapy

Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že Kolumbovo prvenství v objevení Ameriky vlastně žádným prvenstvím není. Už proto ne, že na americkou pevninu nikdy nevstoupil, pouze na větší množství ostrovů v karibské oblasti. Jeho zásluha je v tom, že ji zpřístupnil Evropanům v době, kdy dřívější objevy a plavby prakticky upadly v zapomnění. Nehodlám podrobně rozebírat plavby Vikingů, neboť jsou podloženy archeologickými objevy, ani pozdější akce, např. Sinclairů ze Skotska, ale zaměřím se na údajnou plavbu flotily admirála Čeng Che, který ve službách čínského císaře měl navštívit prakticky celý svět.

Nelze zpochybnit, že tehdejší čínské lodi byly daleko mohutnější než evropské, o vybavenosti ani nemluvě. Jako perlička se uvádí, že součástí posádky byly i najaté prostitutky, aby lodníci netrpěli sexuální frustrací. (Admirál ovšem jejich služeb nepoužíval, neboť byl eunuch). Ale byly čínské lodi opravdu schopné tak dlouhé plavby? A i kdyby byly, nelze z toho automaticky vyvozovat, že takové plavby i vykonaly. Obecně se uznává, že Číňané v té době znali velmi dobře přilehlou oblast Tichého oceánu a jeho okrajových moří, o něco hůře indomalajskou oblast a Arabské moře, mohli dosáhnout břehů Afriky a znát i pobřeží Austrálie. Další rozvoj překazil přechod císařské dynastie na politiku izolacionismu, která uzamkla obyvatele v jejich Říši středu, jak své zemi Číňané často říkali. Nejenže v jejich představách byla jejich země pupkem světa a císařem nikdo menší než Syn nebes, ale v jejich představách i vše, co za něco stálo, pocházelo z Číny. Zejména na Evropany se nižší vrstvy dívaly jako na „bílé ďábly“ a výše postavení jako na něco, co právě slezlo ze stromu.

Milovníci záhad a čínské kultury mě na tomto místě zarazí: Ale vždyť je tu důkaz, mapa, která je sice kopií z roku 1738, ale původní byla nakreslena v roce 1418! Tak jsem si ji schválně podrobně prohlédl a zarazil mě jeden detail: Nesprávně zakreslený poloostrov Dolní Kalifornie, který je zde zakreslen jako ostrov! I zalistoval jsem v paměti a vzpomněl si na knihu K vybájeným pevninám amerického autora R. H. Ramsayho (původní vydání The Viking Press, 1972, česky v nakl. Panoráma, 1978.)

Číst dál: Záhada čínské mapy

Karel J. Beneš: Na plochém rameni křivky

„Technologie se nakonec dostane do bodu, kdy výhody plynoucí z automatizace převáží nad nízkou cenou práce,“ píše Martin Ford ve své nové knize Roboti nastupují (Rybka Publishers, 2017) s podtitulem Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce, kterou přeložili Martin Vrba a Jan Prokeš. Autor knihy, vystudovaný počítačový inženýr, nastiňuje nejbližší vývoj v oblasti zaměstnanosti v době, kdy lidskou práci nahradí autonomně myslící stroje, pro které se vžilo označení „roboti“.

Jak vypadá ekonomika budoucnosti? Kam bude postupovat technologie, automatizace práce, outsourcing a globalizace? Martin Ford zkoumal tyto otázky už ve své průkopnické knize Světla v tunelu (2009), v níž nastínil, že v blízké budoucnosti budou technologie mít velmi nepříznivý vliv na naši ekonomiku a mohou být významným faktorem globální krize. Pomyslné „světlo v tunelu“ ukazuje ekonomické důsledky těchto technologií, před nimiž budeme stát už v příštích desetiletích či dokonce letech. Ford zpochybnil konvenční pohledy na budoucnost a osvětlil nebezpečí, kterému budeme muset čelit, pokud nezačneme řešit dopad rychle se rozvíjejících technologií. Dále ukázal, jaká řešení problémů (např. chudoby či změny klimatu) by ekonomická realita budoucnosti mohla nabídnout.

Ve svém aktuálním textu Roboti nastupují zpochybňuje šťastné zítřky v blahobytu, když píše: „Především je jasné, že mnoho lidí bude nezaměstnaných definitivně a úplně, a tak bude mít nulový příjem.“ Takto uvažuje v kapitole nesoucí výmluvný název „Dlouhodobá rizika: ,Zmáčknutí‘ spotřebitelé, deflace, ekonomické krize, a možná i technofeudalismus“ a pokračuje: „Pokud ale nová automatizační technika umožní firmám uspokojit zvýšenou poptávku bez náboru nových pracovníků (a to zejména nahrazením lidské práce roboty), pak by čistě politicky motivované opatření na snižování nezaměstnanosti mohlo skončit fiaskem.“ Scénářem v dlouhodobé perspektivě ovšem může být i to, že se globální ekonomický systém nakonec dokáže přizpůsobit nové realitě. V tzv. procesu kreativní destrukce, který už kdysi popsal keynesiánký ekonom a politolog Joseph Alois Schumpeter (1883-1950), by mohla být tradiční průmyslová odvětví, jež se opírají o masové trhy, vytlačena novými sektory, které budou produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou a služby určené výhradně pro bohatou elitu. Drtivá většina lidstva by tak fakticky přišla o možnost promlouvat do společenského a politického dění. Ekonomická mobilita, za jejíž vznik vděčíme středověké reformaci, by zanikla. Plutokracie by se oplotila v uzavřených sídlištích nebo v elitních městech a je možné, že by ji hlídali autonomní vojenští roboti a drony. Jak poznamenává autor knihy: „Stali bychom se svědky návratu k čemusi podobnému středověkému feudálnímu systému. Ovšem s jedním rozdílem: středověcí poddaní hráli v systému klíčovou roli, protože obstarávali zemědělskou práci. Ve futuristickém světě, kde zavládne zautomatizovaný feudalismus, by rolníci byli z velké části nadbyteční.“

Číst dál: Karel J. Beneš: Na plochém rameni křivky

Svatava Antošová: Přelet nad Čapím hnízdem

Několik vysvětlivek úvodem:

Sorokin = Vladimir Sorokin, současný ruský spisovatel, autor románových dystopií

Elfriede = Elfriede Jelineková, současná rakouská spisovatelka a dramatička

Michel = Michel Houellebecq, současný francouzský spisovatel

Letošní zima je dlouhá

Každý den

ještě než venku spustí sluneční alarm

stojíme přilepeni k oknům

a vyhlížíme Sorokina

Nechal se sem vysadit z helikoptéry

napsal tu svůj poslední román

nazval ho Cannibalia

a pak se vypařil

Na bránu přibil

jako kdysi Luther svá kázání

kus papíru se vzkazem:

Я вернусъ утром

Od té doby na něj čekáme

Někdy se nám zdá

že skrze drápance nočního mrazu

na studeném skle

vidíme míhat se v parku jeho stín

Lehkým krokem se přikrádá

k našemu pavilonu

Co chvíli zmizí za stromem

vykoukne

Znehybní

strnule sleduje terén

Zase se schová

vykoukne...

a najednou: hup!

Je nahoře ve větvích

a šplhá po nich do nebe

To pak vyskakujeme za ním

a chceme taky -

Chceme taky šplhat do nebe

nebe je přece pro všechny

Máme tam připravené čisté postele

a boha

který nás nikdy neopustí

Dáme zaživa své lebky

na misky

pro sibiřské šamany

Jen když se tam dostaneme

Číst dál: Svatava Antošová: Přelet nad Čapím hnízdem

Večer se Samotáři

V úterý 15.května 2018 se v žižkovském klubu Jiný kafe konal Večer přiměřených depresí č. 164 o šumavských samotářích, kteří se „sešli“ v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018).

O jejich světě vyprávěl Aleš Palán, autor knihy rozhovorů, a také Roman Szpuk, jeden ze zpovídaných.

Roman četl i ze své poezie a také z knihy próz A zavaž si tkaničky… (65. pole, 2016). Trochu jiný pohled na Šumavu vnesl do pořadu Romanův kamarád a spoluzakladatel Skupiny XXVI Pavel Kukal a výtvarnice Jolana Petrlíková.

Na kytaru hrál Adam Pomahač. A došlo i na bubenické jam session.

Kniha Raději zešílet v divočině vzbudila hned po vydání velký zájem, takže je možné, že bude příští Knihou roku.

(na fotografii Aleš Palán a Roman Szpuk)

Nebyla jen Osvětim...

(Židé a projevy antisemitismu v československém zahraničním vojsku za II. světové války).

Ne, nebyly jen vyhlazovací tábory, kde šli Židé na smrt smířeně a bez odporu. Na mnoha místech, kde se bojovalo, položili své životy s odvahou a odhodláním Makabejských. Je ovšem příznačné, že souhrnná práce Ericha Kulky na toto téma mohla vyjít až v devadesátých letech 20. století. Za minulého režimu to nebylo téma dvakrát vhodné, vztahy mezi ČSSR a Izraelem nebyly právě ideální.

Židé v Československé republice tvořili menšinu (necelých 2,5%). Asi čtvrtině se před nacisty podařilo emigrovat, zbytek zahynul téměř celý v koncentračních táborech. Emigranti většinou považovali za povinnost zapojit se do boje proti Německu. Pouze někteří (sionisté, kteří usilovali o vytvoření vlastního státu), tvrdili, že mají závazky pouze ke své nové vlasti v Palestině. Cesty k boji za svobodu byly různé a nesnadné. Po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského štátu byla nejsnáze překročitelná hranice do Polska. Z něho byli dobrovolníci transportováni do Francie, jiní dali přednost cestě do SSSR. Do něj směřovali také uprchlíci z Podkarpatské Rusi. Židé ze Slovenska prchali přes Maďarsko do Jugoslávie nebo na Balkán a pak do Sýrie, která v té době byla francouzskou kolonií.

Do Francie se v té době snažili dostat i dobrovolníci z jiných zemí (dorazila i skupina asi 50 mužů ze Šanghaje, kde žila menší česká kolonie už od konce 1. světové války). Pamětníkům to mohlo připomenout vznik legií, ale politická situace byla jiná. Například starší francouzští důstojníci, kteří pamatovali české legionáře, byli k našim lidem nejvstřícnější. 1. československá divize ve Francii vznikla hned po mobilizaci všech cizinců ve Francii (17. listopadu 1939). Do prosince téhož roku se v ní shromáždilo na 4 000 důstojníků a vojáků. Z nich se k židovské národnosti hlásilo asi osm set. Jejím velitelem byl generál Sergej Ingr. Českoslovenští důstojníci byli často silně nacionalisticky orientovaní a na Židy, kteří uměli špatně česky nebo slovensky a mluvili spolu německy, maďarsky nebo jidiš, hleděli nevraživě.

Důstojníci bez znalosti francouzštiny byli zařazováni jako poddůstojníci, dokud nezvládli jazyk. Navíc činnost některých členů KSČ rozvracela bojovou morálku. Jednotka prošla výcvikem v táboře u Agde, ale na frontu se dostaly jen její dva pěší pluky. Jejich bojové nasazení bylo krátké, ale krvavé. Padlých a raněných bylo na 400, další stovky vojáků zůstaly nezvěstné. 32 vojáků obdrželo francouzský válečný kříž, 85 čs. válečný kříž a 162 čs. medaili Za chrabrost. Poté byla jednotka oficiálně rozpuštěna. Část jednotky se přesunula do severní Afriky, kde pokračovala v oddílech Svobodné Francie, letci se přesunuli do Anglie. Letectvo ve Francii (a později i v Anglii) nechtělo přijímat Židy jako piloty, mohli tvořit jen pozemní personál.

Číst dál: Nebyla jen Osvětim...