„Technologie se nakonec dostane do bodu, kdy výhody plynoucí z automatizace převáží nad nízkou cenou práce,“ píše Martin Ford ve své nové knize Roboti nastupují (Rybka Publishers, 2017) s podtitulem Automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce, kterou přeložili Martin Vrba a Jan Prokeš. Autor knihy, vystudovaný počítačový inženýr, nastiňuje nejbližší vývoj v oblasti zaměstnanosti v době, kdy lidskou práci nahradí autonomně myslící stroje, pro které se vžilo označení „roboti“.
Jak vypadá ekonomika budoucnosti? Kam bude postupovat technologie, automatizace práce, outsourcing a globalizace? Martin Ford zkoumal tyto otázky už ve své průkopnické knize Světla v tunelu (2009), v níž nastínil, že v blízké budoucnosti budou technologie mít velmi nepříznivý vliv na naši ekonomiku a mohou být významným faktorem globální krize. Pomyslné „světlo v tunelu“ ukazuje ekonomické důsledky těchto technologií, před nimiž budeme stát už v příštích desetiletích či dokonce letech. Ford zpochybnil konvenční pohledy na budoucnost a osvětlil nebezpečí, kterému budeme muset čelit, pokud nezačneme řešit dopad rychle se rozvíjejících technologií. Dále ukázal, jaká řešení problémů (např. chudoby či změny klimatu) by ekonomická realita budoucnosti mohla nabídnout.
Ve svém aktuálním textu Roboti nastupují zpochybňuje šťastné zítřky v blahobytu, když píše: „Především je jasné, že mnoho lidí bude nezaměstnaných definitivně a úplně, a tak bude mít nulový příjem.“ Takto uvažuje v kapitole nesoucí výmluvný název „Dlouhodobá rizika: ,Zmáčknutí‘ spotřebitelé, deflace, ekonomické krize, a možná i technofeudalismus“ a pokračuje: „Pokud ale nová automatizační technika umožní firmám uspokojit zvýšenou poptávku bez náboru nových pracovníků (a to zejména nahrazením lidské práce roboty), pak by čistě politicky motivované opatření na snižování nezaměstnanosti mohlo skončit fiaskem.“ Scénářem v dlouhodobé perspektivě ovšem může být i to, že se globální ekonomický systém nakonec dokáže přizpůsobit nové realitě. V tzv. procesu kreativní destrukce, který už kdysi popsal keynesiánký ekonom a politolog Joseph Alois Schumpeter (1883-1950), by mohla být tradiční průmyslová odvětví, jež se opírají o masové trhy, vytlačena novými sektory, které budou produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou a služby určené výhradně pro bohatou elitu. Drtivá většina lidstva by tak fakticky přišla o možnost promlouvat do společenského a politického dění. Ekonomická mobilita, za jejíž vznik vděčíme středověké reformaci, by zanikla. Plutokracie by se oplotila v uzavřených sídlištích nebo v elitních městech a je možné, že by ji hlídali autonomní vojenští roboti a drony. Jak poznamenává autor knihy: „Stali bychom se svědky návratu k čemusi podobnému středověkému feudálnímu systému. Ovšem s jedním rozdílem: středověcí poddaní hráli v systému klíčovou roli, protože obstarávali zemědělskou práci. Ve futuristickém světě, kde zavládne zautomatizovaný feudalismus, by rolníci byli z velké části nadbyteční.“
Několik vysvětlivek úvodem:
Sorokin = Vladimir Sorokin, současný ruský spisovatel, autor románových dystopií
Elfriede = Elfriede Jelineková, současná rakouská spisovatelka a dramatička
Michel = Michel Houellebecq, současný francouzský spisovatel
Letošní zima je dlouhá
Každý den
ještě než venku spustí sluneční alarm
stojíme přilepeni k oknům
a vyhlížíme Sorokina
Nechal se sem vysadit z helikoptéry
napsal tu svůj poslední román
nazval ho Cannibalia
a pak se vypařil
Na bránu přibil
jako kdysi Luther svá kázání
kus papíru se vzkazem:
Я вернусъ утром
Od té doby na něj čekáme
Někdy se nám zdá
že skrze drápance nočního mrazu
na studeném skle
vidíme míhat se v parku jeho stín
Lehkým krokem se přikrádá
k našemu pavilonu
Co chvíli zmizí za stromem
vykoukne
Znehybní
strnule sleduje terén
Zase se schová
vykoukne...
a najednou: hup!
Je nahoře ve větvích
a šplhá po nich do nebe
To pak vyskakujeme za ním
a chceme taky -
Chceme taky šplhat do nebe
nebe je přece pro všechny
Máme tam připravené čisté postele
a boha
který nás nikdy neopustí
Dáme zaživa své lebky
na misky
pro sibiřské šamany
Jen když se tam dostaneme
V úterý 15.května 2018 se v žižkovském klubu Jiný kafe konal Večer přiměřených depresí č. 164 o šumavských samotářích, kteří se „sešli“ v knize Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018).
O jejich světě vyprávěl Aleš Palán, autor knihy rozhovorů, a také Roman Szpuk, jeden ze zpovídaných.
Roman četl i ze své poezie a také z knihy próz A zavaž si tkaničky… (65. pole, 2016). Trochu jiný pohled na Šumavu vnesl do pořadu Romanův kamarád a spoluzakladatel Skupiny XXVI Pavel Kukal a výtvarnice Jolana Petrlíková.
Na kytaru hrál Adam Pomahač. A došlo i na bubenické jam session.
Kniha Raději zešílet v divočině vzbudila hned po vydání velký zájem, takže je možné, že bude příští Knihou roku.
(na fotografii Aleš Palán a Roman Szpuk)
(Židé a projevy antisemitismu v československém zahraničním vojsku za II. světové války).
Ne, nebyly jen vyhlazovací tábory, kde šli Židé na smrt smířeně a bez odporu. Na mnoha místech, kde se bojovalo, položili své životy s odvahou a odhodláním Makabejských. Je ovšem příznačné, že souhrnná práce Ericha Kulky na toto téma mohla vyjít až v devadesátých letech 20. století. Za minulého režimu to nebylo téma dvakrát vhodné, vztahy mezi ČSSR a Izraelem nebyly právě ideální.
Židé v Československé republice tvořili menšinu (necelých 2,5%). Asi čtvrtině se před nacisty podařilo emigrovat, zbytek zahynul téměř celý v koncentračních táborech. Emigranti většinou považovali za povinnost zapojit se do boje proti Německu. Pouze někteří (sionisté, kteří usilovali o vytvoření vlastního státu), tvrdili, že mají závazky pouze ke své nové vlasti v Palestině. Cesty k boji za svobodu byly různé a nesnadné. Po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského štátu byla nejsnáze překročitelná hranice do Polska. Z něho byli dobrovolníci transportováni do Francie, jiní dali přednost cestě do SSSR. Do něj směřovali také uprchlíci z Podkarpatské Rusi. Židé ze Slovenska prchali přes Maďarsko do Jugoslávie nebo na Balkán a pak do Sýrie, která v té době byla francouzskou kolonií.
Do Francie se v té době snažili dostat i dobrovolníci z jiných zemí (dorazila i skupina asi 50 mužů ze Šanghaje, kde žila menší česká kolonie už od konce 1. světové války). Pamětníkům to mohlo připomenout vznik legií, ale politická situace byla jiná. Například starší francouzští důstojníci, kteří pamatovali české legionáře, byli k našim lidem nejvstřícnější. 1. československá divize ve Francii vznikla hned po mobilizaci všech cizinců ve Francii (17. listopadu 1939). Do prosince téhož roku se v ní shromáždilo na 4 000 důstojníků a vojáků. Z nich se k židovské národnosti hlásilo asi osm set. Jejím velitelem byl generál Sergej Ingr. Českoslovenští důstojníci byli často silně nacionalisticky orientovaní a na Židy, kteří uměli špatně česky nebo slovensky a mluvili spolu německy, maďarsky nebo jidiš, hleděli nevraživě.
Důstojníci bez znalosti francouzštiny byli zařazováni jako poddůstojníci, dokud nezvládli jazyk. Navíc činnost některých členů KSČ rozvracela bojovou morálku. Jednotka prošla výcvikem v táboře u Agde, ale na frontu se dostaly jen její dva pěší pluky. Jejich bojové nasazení bylo krátké, ale krvavé. Padlých a raněných bylo na 400, další stovky vojáků zůstaly nezvěstné. 32 vojáků obdrželo francouzský válečný kříž, 85 čs. válečný kříž a 162 čs. medaili Za chrabrost. Poté byla jednotka oficiálně rozpuštěna. Část jednotky se přesunula do severní Afriky, kde pokračovala v oddílech Svobodné Francie, letci se přesunuli do Anglie. Letectvo ve Francii (a později i v Anglii) nechtělo přijímat Židy jako piloty, mohli tvořit jen pozemní personál.
Kam se posunuje svět, jehož ekonomika je globální a nejdůležitějšími hráči v ní jsou korporace jako Google, Toyota či McDonald? Svět, jehož zákony uznávají intersubjektivní entity (firmy nebo státy) pod názvem „právnická osoba“? Svět, v němž tyto entity, nemající tělo ani ducha, mohou vlastnit půdu a peníze? A bude tento posun znamenat, že jednou takový status získají i samy algoritmy a stanou se majiteli podniků, aniž by se musely podřizovat lidskému vládci? Těmito a mnohými dalšími neradostnými úvahami se zabývá Yuval Noah Harari ve své knize Homo deus (Leda, 2017) s podtitulem Stručné dějiny zítřka v českém překladu Anny Pilátové a Alexandra Tomského.
Profesor na katedře historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Yuval Noah Harari se českému čtenáři představil už knihou Sapiens s podtitulem Úchvatný i úděsný příběh lidstva, která mapuje vývoj lidského druhu. Tím, že v ní jakoby předjímal paradoxní pokračování existence tvora, kterému dává do vínku mimořádné schopnosti, si připravil půdu pro odvážné tvrzení, že sapiens nabývá vlastností až božských. Do nejzazších důsledků pak rozvinul představu, že člověk je pánem tvorstva a zároveň mu svým panováním dává smysl. Jaký bude ovšem osud člověka, který opanoval božské schopnosti, vymýtil hladomory, morové rány a války jako mezní situace ohrožující jeho přežití coby živočišného druhu? Nastoupili jsme na novou trajektorii a už nejsme vydáni na pospas „boží vůli“. Biotechnika a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc. Lidstvo hledí k novému horizontu. Co ve finále zkříží jeho plány zmocnit se vlády v této části vesmíru? To je otázka, na niž autor nachází poněkud paradoxní odpověď, že jedinou jistotou dějin je jejich neustálá změna. A v závěru svých úvah pokládá otázku jinou, leč zcela zásadní: proč cesta s nesmrtelností, dokonalým štěstím a božskou mocí otřese vírou v lidskost?
Včely nemohou popravit královnu
Než si na ni odpovíme, vraťme se na skok do roku 1940, kdy německý židovský filosof Walter Benjamin (1892-1940) ve svých Dějinně filosofických tezích napsal: „Klee má obraz, který se jmenuje Angelus Novus. Je na něm vyobrazen anděl, jenž vypadá, jako by hodlal opustit něco, čím je fascinován. Oči má vypoulené, ústa dokořán a jeho křídla jsou rozpjatá. Tak asi musí vypadat anděl dějin. Tváří se obrací do minulosti. Co se nám jeví jako řetěz událostí, to vidí jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy. Rád by prodlel, rád by vzbudil mrtvé a spravil, co je rozbité. Ale z ráje vane vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nemůže složit. Tato vichřice ho nezadržitelně pohání do budoucnosti, jíž nastavuje záda, zatímco hora trosek před ním roste do nebe. Tato vichřice je tím, čemu říkáme pokrok.“ (citováno z překladu Růženy Grebeníčkové, Odeon, 1979) Tak jako se Kleeův anděl v Benjaminově vidění nutkavě ohlíží zpět, hnán nezadržitelným vichrem stvoření, nemůžeme si odpustit promítat nad úvahami historika Harariho četné analogie, k nimž Homo deus vybízí. Přistoupíme-li na model vnucený podtitulem knihy, že se jedná o stručné dějiny zítřka, pak se logicky musíme ptát, jak se v budoucnu bude nakládat s námi jakožto s lidskou rasou (homo sapiens), která dospěla do fáze, kdy na dominantní pozici živočišné říše střídá zvíře. Abychom mohli nahlédnout do nejzazší budoucnosti, musíme se zamyslet nad tím, jaký máme v současnosti vztah k průmyslově chovaným zvířatům. A nejen to. Až nás jako novodobý evoluční druh nahradí technologie, které otevřeně adorujeme, bude nutné zamyslet se také nad vztahem lidí a nadlidí. Vycházeje z předpokladu, že homo sapiens je nadřazenou formou života, troufá si autor hodnotit nesamozřejmé postavení člověka v řádu přírody. V čem však spočívá ona nesamozřejmost, ba až výjimečnost sapiense? Ve své nejznámější přednášce na půdě TEDu (původní zkratka tří slov Technology, Entertainment, Design, dnes někdy vykládaná jako Thinkers, Enablers, Doers je každoroční konference a platforma postavená kolem hesla „myšlenky hodné šíření“ - pozn. red.) se Harari zamýšlí nad kouzlem vzestupu lidstva na vrchol evolučního vývoje. Na otázku, co způsobuje převahu člověka nad zvířaty, brilantně odpovídá: „Skutečný rozdíl mezi lidmi a ostatními zvířaty není na úrovni jednotlivce, ale na kolektivní úrovni. Lidé ovládají planetu, protože jsou jedinými živočichy, kteří dovedou pružně a masově spolupracovat. I jiná zvířata, například společenský hmyz, včely, mravenci, dovedou spolupracovat ve velkých počtech, ale ne tak pružně. Jejich spolupráce je velmi rigidní. Včelí úl může fungovat vlastně jen jedním způsobem. A když se objeví nová příležitost nebo nebezpečí, včely nepředělají společenský systém přes noc. Nemůžou například popravit královnu a vyhlásit republiku včel nebo komunistickou diktaturu pracujících včel dělnic.“
Tento článek jsem napsal jako shrnutí několika pramenů, které by mi možná pomohly osvětlit otázku, proč se dal německý národ, jeden z nejkulturnějších a nejvzdělanějších v Evropě tak snadno obalamutit a vehnat na jatky druhé světové války – tedy pouhá dvě desetiletí po skončení té první… Krom toho mě speciálně k tématu svatého grálu přivedla moje záliba v cestování po hradech.
Nacistické hnutí vytvořilo z Německa, zničeného prohrou ve světové válce, reparacemi a následnou inflací v krátké době politicky, ekonomicky i vojensky silný stát. Úspěšná hospodářská politika prvních let po uchopení moci (od roku 1933) přesvědčila většinu německého národa, že nastoupená cesta je správná. Mnozí však nevěděli, či ani vědět nechtěli, že tyto úspěchy jsou vykoupeny terorizováním odpůrců a mimořádnou brutalitou proti všem, kdo by mohli vládu nacistů sebeméně ohrozit. To byla však jen jedna stránka věci: Vládnoucí skupina včetně samotného „vůdce“ Adolfa Hitlera byla přesvědčena o svém „vyšším poslání,“ které ospravedlňuje i nejhorší zločiny. Okultismus pak měl napomoci k dosažení konečného vítězství nejen v Německu, ale v celém světě.
Hledání odpovědi na otázku, proč nacisté přímo hořeli pro dávná tajemství a posvátné relikvie minulosti, že to hraničilo až s posedlostí, není jednoduché. Pro pochopení událostí ve 20. století je třeba vrátit se ještě o století nazpět. Jestliže je pro toto období charakteristické, že velké národy Evropy začínají vytvářet koloniální impéria (Velká Británie a Francie), Německo a Itálie prozatím usilují o národní sjednocení. V umění je to doba romantismu, který se často obrací do minulosti, inspiruje se pověstmi a mýty. Německo, v té době ještě rozdělené do velkého počtu států, státečků a svobodných měst, se skutečně má k čemu obracet; z jeho bohaté minulosti připomeňme zejména dobu Karla Velikého, vládnoucího říši, jež zabírala téměř celou západní Evropu, nebo pozdější slavné císaře, jejichž slovo bylo v evropské politice rozhodující. To byla druhá říše, od 15. století nazývaná Svatá říše římská národa německého, která zase byla pokračováním Římské říše, jak ji známe ze starověku. Další inspirační proud přicházel poněkud paradoxně z dob pohanství, chápaného jako doba silných, samostatných lidí, kteří mají blízko k přírodě a jejím tajemstvím. Zde nabízela své možnosti doba Vikingů s rozvinutým vypravěčstvím příběhů (ságy), různé pověsti a v neposlední řadě tajemné runy. Odtud nebylo daleko k přesvědčení, že germánská rasa byla vždy v čele pokroku, prošlapávala cestu budoucnosti. A co by mohlo být lepším dovršením této cesty, než ovládnutí celé Evropy a pak ještě dál? Ani s tím by se Germáni nespokojili. Opět se dostáváme ke zrůdné myšlence, že jedna rasa, jeden národ má nejen právo, ale i povinnost ovládnout svět a rozdrtit každého, kdo by se jí postavil…
Strana 25 z 32
