Za Mirkem Kováříkem (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020)

Loni v srpnu měl Mirek Kovářík půlkulaté jubileum - 85. narozeniny. Sešli jsme se na malou oslavu, kterou jsme zahájili v naší oblíbené "picošce" na Vinodradské třídě, nedaleko sídla Českého rozhlasu, kam jsme spolu chodili skoro pokaždé, když jsem byla z nějakých důvodů v Praze. Už jsme tam byli štamgasti. Personál nás znal natolik dobře, že už když jsme scházeli po schodech dolů ("picoška" je v suterénu), volaly servírky zpaměti naši objednávku, neb jsme si dávali stále to samé: "Malé pivo, modrý portugal do trojky a pizza Imperia!" Imperia (rajčatový základ, mozzarella, sušená rajčata, parmazán, kapary, rukola) je nejdražší, a taky nejchutnější pizza, kterou tam mají... Mirek byl ale podivně nervózní, nesoustředěný, pořád se díval na hodinky a ptal se mě, kdy mi jede vlak zpátky domů - a skoro se vylekal, když jsem mu prozradila, že v prvním zářijovém čísle Tvaru, které vyjde hned po prázdninách, mu věnujeme k narozeninám celou stránku. (Neprozradila jsem mu ovšem, že součástí té gratulace bude také báseň, kterou jsem měla rozepsanou - a zrovna jsem se nacházela v mrtvém bodě.) Až zpětně jsem si uvědomila, že byl zřejmě unaven a že na nějakou oslavu mu už nezbývají síly. Přesto mě ještě doprovodil kus cesty na vlak a dokonce si neodpustil zatáhnout mě do ulice Politických vězňů do jakési Kantýny (tak se jmenuje podnik, kde si ukážete na flákotu syrového masa a oni vám ji obratem ugrilují a přinesou ke stolu ke konzumaci), jejíž provoz ho fascinoval. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot a vyžíznění skočili ještě do vinotéky v Růžové ulici na dvojku červeného. Ale to už Mirek "mlel" z posledních sil, a ačkoliv si víno pochvaloval a tvrdil, že to "není jen rozmrdaná voda, jako jinde, ale skutečné víno", ani nedopil a odporoučel se domů... Ten den jsem ho viděla naposled. Volali jsme si, psali si maily, ale sejít se, to se nám už nepodařilo...

O tři měsíce později, 24. listopadu, jsem vystupovala v pražském Rubínu na závěrečném večeru festivalu Den poezie a četla na něm právě onu tehdy rozepsanou báseň-suitu, Mirkovi věnovanou. To, že jsme se v srpnu viděli, zašli spolu do mastnotou olemované Kantýny, vypili dvojku v Růžové a mluvili o poezii a dávno zašlých dobách, mi pomohlo suitu dokončit. To tam bylo mrtvé místo, najednou bylo všechno jasné. V listopadu již byla suita hotová a já ji četla na onom večeru v Rubínu. Po čtení se ke mně přitočil jeden pán a zeptal se mě: "Víte, že je Mirek v nemocnici?" Nevěděla jsem to. Pak mi řekl, že se Mirek ošklivě potloukl na schodech v domě, kde bydlí, a byla z toho náročná operace. A jak bylo později zjevné, také nekonečné ležení na jednotkách intenzivní a následné intenzívní péče, odkud se už nevrátil...

Svatava Antošová

ABY TI UVNITŘ SLYŠELI!

(suita pro Mirka Kováříka)

… jednou jsme se tam opili pivem

a objímali jsme se a tykali si

a všechny krásný bonový holky

nás měly za buzeranty

Když recituješ Hraběte

rozhostí se nad Prahou barové přítmí

z Vltavy je panák rumu

a z ohýnku cigarety

zapálené navzdory kuřáckému zákonu

požár srdce

Do bytů se vracejí tranzistorová rádia

do rádií praskot a přenosy z Violy

a do Violy

kde se už třicet let počítá jen tržba

duch Allena Ginsberga...

Ještě tam někde v koutě nedohnily

jeho tenisky

Ještě se na WC nedospláchly stránky

z jeho deníků

a už se všude montuje klimatizace

jako podkres pod tvůj pořad

Homologované verše prorážejí tmu

nedopité sklenky na baru

alergicky pokašlávají

a mladá generace (kolikátá už?)

schoulená v motýlích kuklách

prchavé budoucnosti

saje tvůj hlas z reproduktorů u stropu

jako by to byl z nebe kapající nektar

A někde nad tím vším stydnou hvězdy

padají ti do kapes

a ty si je odnášíš domů místo honoráře

s protivnou jistotou

že je budeš muset zdanit

Číst dál: Za Mirkem Kováříkem (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020)

Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna

(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)

Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.

Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.

Číst dál: Pavel Kukal: Holen z Vlčtejna

Svatava Antošová: Modlitba ke sv. Cyklistovi

(Pozn. aut.: Gabréta = keltské označení pro Šumavu; >H = transhumanismus)

Já

Apache Manitou

a moje squaw Cannondale Tango

t. č. oba na válečný cyklostezce

napříč zakázanejma zónama

samotářema prolezlý Šumavy

prosíme o tvý požehnání

Pane…

Dej

ať kouř z našich tajnejch tábořišť

je neviditelnej jako duch mrtvýho srnce

upytlačenýho k večeři

Dej ať naše bojový tance kolem ohně

obestře mlha neprůhledná

a věčná

A náš oheň ať neohroženě plane

i za deště

uzamčenej v každý jeho kapce

před špehounským zrakem

posledního zbytku ozmrzlinovanejch

turistů

Dej

ať nás ty udavačský pěší exoti

s Nordic Walkingama x-tý generace

nenapráskaj nepřátelskýmu kmeni

ochránců národního parku

Prtže tenhle nepřátelskej kmen

by pak naše krásný odpružený

duralový těla

(squaw má hliník)

postavil k ňákýmu kurva environmentálnímu

mučednickýmu kůlu

stejně jako naše titanový bratry

a sestry

který sem jedou

rozdat si to se starou dobrou Gabrétou

na všechny způsoby

tak jako my

Jako my…

My

opřený v jednu svatou chvíli

o rozlámaný boží muka

a v jinou svatou chvíli o skleněnej kříž

na repasovaným hřbitově v Novým světě

kus od klostermannovskejch penzionů

a blouznivejch Borovejch Lad

(cool souřadnice, řehtá se squaw)

My

zírající s kovovou lhostejností

na štěrkem vysypaný základy

St. Martin-Kirche in Neugebäu

srovnanýho se zemí ve jménu ideologie

odplaty

A na ruiny hrobů Familie Blaschto

po kterejch se v zimě kloužou děti

jako paprsky slunce po nebeskejch tělesech

Číst dál: Svatava Antošová: Modlitba ke sv. Cyklistovi

Nová sbírka Marie Dolistové

V těchto dnech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka Marie Dolistové: O tvrdost kamene s ilustracemi Romana Szpuka. Zde několik ukázek.

Přeryvy času

Krajina svěcená deštěm bolesti, smutku, nostalgie vzpomínek,

deštěm tužeb, potřeb i dobyvačnosti.

Kusadla rypadla se prokousávají obdělávanou zemí

k temnému nitru pravěkých pralesů,

odkazu a paměti dávnověku.

A opět obnažené překryje zelený háv

se závojem rozlehlých šeptajících jezer,

krajiny zraňované

s pamětí rozdrcenou.

Krajiny vlnami vzlykající.

(okolí severočeského Duchcova – rekultivace

povrchových hnědouhelných dolů)

 

Hranice

(Moldava)

Co je hranice?

Něco končí

a něco začíná.

Stezkou po hraničních kamenech

strmě vzhůru a strmě dolů.

Dávné chvíle, které umřely…

Jen bílá oblaka

vykukující za travnatými hřbety,

vítr věčně honí po náhorních planinách

nad hroby i vzpomínkami.

Číst dál: Nová sbírka Marie Dolistové

In memoriam Vlasta Bakalová

V pátek 22. listopadu od 19 hodin se koná v Prostoru 39, Řehořova ul, Praha 3 - Žižkov vzpomínkový večer věnovaný "spořilovské víle", básnířce Vlastě Bakalové (1948-2014). Vystoupí na něm Kateřina Bolechová, Zora Šimůnková, Janele z Liků, Jonáš Hájek, Pavel Kukal, Radek Lehkoživ, Radana Šatánková, Petr Štengl a další. Večer se koná v rámci mezinárodního festivalu Den poezie.

Vlasta Bakalová se narodila v roce 1948 v židovské rodině na statku ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou, ale dětství a mládí strávila v Sokolově, kam byla nucena její rodina přesídlit. Její otec byl až příliš nepohodlný komunistickému režimu a tak se ocitl ve vězení, majetek rodiny byl zabaven. V souvislosti s tím nemohla Vlasta studovat, takže se po většinu svého života živila jako servírka v restauracích. Nezahálela, vzdělávala se sama a později se provdala. Manželství však mělo krátké trvání. Dlouhou dobu žila sama a nakonec se provdala podruhé, za kováře Jiřího, se kterým žila téměř třicet let - zprvu ve Veltrusech a později v Praze. Celý život se věnovala poezii a říkala, že se stále učí psát... Vydala sbírku Koně mého otce (Belza Marek, 2011) a jak název napovídá, její otec byl hlavní postavou, která procházela většinou jejích básní.

(foto Kateřina Bolechová)

Básně z Písmáka: Vlasta Bakalová

Za básnířkou Vlastou Bakalovou