Nedávno jsem se dívala na televizi na pořad „Česko jedna báseň“. Pořad, který si kladl za cíl přiblížit zajímavé literární osobnosti neotřelým způsobem. Nevím proč už skončil, ale je to dobře. Používal atraktivní prostředí, zajímavou kameru, ale autorům to moc nepomohlo. Viděla jsem například jednoho ze svých oblíbených básníků - Ivoše Vodseďálka, přítele Egona Bondyho. Osobnost plná lví síly, ač mu dozajista bude přes sedmdesát. Četl v balóně, tudíž v atraktivním prostředí, ale četl sám sebe a pak ještě svého oblíbeného Gellnera takovým způsobem, že se mi chtělo brečet. Představila jsem si ty, kdo náhodou zavítali na tuto stanici a nikdy předtím neviděli žádného žijícího básníka, anebo viděli, ale netušili, že to může být taková hrůza. Ivo Vodseďálek věděl, co čte, ale nevěděl, jak nám to sdělit. Takže jsem se minuli. Autor. Posluchač
Tak nám volej prezidenta, páni básníci! A kterýho? My známe jen jednoho, a ten nám namaloval Zemi namodro.
Známe, ale neuznáváme. Sice Svatka Antošová před časem oznámila svoji kandidaturu na tento post, ale nestojí za ní žádná politická strana. Chca nechca, vážení přátelé v peru, naše sdružení není ani mocenské, ani semknuté, a navíc postrádá lobbisty a nemá žádný vliv v představenstvech bank a monopolů, a už vůbec nic nemáme společného s církevním majetkem a vůbec majetkem jako takovým.
Ale to, co se na společné půdě Senátu a Parlamentu ČR děje, většinu z nás nenechává v klidu. Ba někteří z nás onu volební frašku, kde nadstranického prezidenta volí strany, včetně takticky vyspělé KSČM v čele s Bobošíkovou, dosti nelibě nesou. A tak nám v tomto "z kloubů vymknutém" čase, kdy i vražda Milady Horákové je již promlčena, nezbývá nic jiného, než nějak po svém vyjádřit svůj názor, jenž není k ničemu, ale aspoň vyloudí na našich zmzazených ústech lehký úsměv. A jelikož neholdujeme politické satiře, až na Svatku ("Ve Španělském sále lítaj španělský mušky, ve španělských botách ODS střílí z pušky."), někteří z nás se vyjádřili skrzevá hudbu. A zde je několik příkladů, jaké skladby z pokladnice světové hudby bychom jim k těm obludně vášnivým politickým tangům pustili:
Karel Jíška Beneš: "Určitě Cage, 4.33, protože hudba je povznesena nad politiku a chytračení. A jedna z interpretací je, že se jedná o -273 stupňů Celsia, to jest absolutní nulu, kdy utichá veškerý pohyb, tedy i zvuk. Naproti tomu politici jenom hlučí a nejsou hudby hodni."
Svatka Antošová: "Kdepak, pustíme jim Šavlový tanec! Aspoň já tu šavli na tuty hodím!"
Bohouš Vaněk-Úvalský: "Ne. Zásadně Michal David. Libreto Fanánek a Osvaldová, provedení Chinaski Divokej Debill, zpěv Jiří Kolář, sbory Gondíkovi a Otto Jirák, celý by to režíroval Alf."
Pavel Šulc (hudebník): " Hudbu z Rumcajse. Nebo hrací skříně z hudebního oddělení Národního muzea."
Pavel Šrut ml.: "Vycpálkovo České requiem!"
A já? Nejdříve mě napadl Penderecki a jeho Oběti z Hirošimy, ale nyní, kdy vztek vystřídal strašlivý smutek, přikláním se ke Góreckého Symfonii č.3, zvláště druhé větě, kde je zhudebněna modlitba osmnáctileté dívky, vyryta na mrazivou zeď vězení Gestapa v Zakopaném v předvečer popravy.
Tak nějak se cítím jako ona...
P.S. A jaké jsou vaše hudební tipy?
Ja mam holku z Elby i jeji partner sel by
Stroj na poezii
V době Alfréda Jarryho již bylo jasné, že lidská práce patří do rukou strojů. Pásová výroba a automatizace se stala tématem číslo jedna na počátku 20. století a na konci téhož století jsme začali strojům odevzdávat do péče i naše mentální úkony. Ano, i poezii! Marně tedy pláčou básníci, že nejsou vyslyšeni, neboť se i od nich očekává, aby urychleně vystřízlivěli z pocitu božství, nechali své představy mediálním institucím a v případě nějakého problému se odebrali k psychologovi. Namítá se, že přece i za tou nejobyčejnější telenovelou stojí člověčí nápad, tvořivé úsilí, múza. Takovým tazatelům je však potřeba poopravit pojetí stroje, pojetí, jehož kořeny sahají až do 17. století. Žijí v archaické představě, že lidé se můžou strojům bránit tím, že je rozbijí. Naše století však vidí otázku ve zcela jiném světle. Co se stroji, jejichž součástí jsme my samotní? Vždyť hlavním tématem moderních technologií je organizace lidské práce. Musíme strojům sloužit, aby nám pomáhali. Úspěch dnes zakládá takzvaná práce s lidskými zdroji, které propletené s technologickými protézami (např. mobily nebo automobily) prudce akcelerují úspěch v tržním prostředí. To se samozřejmě týká i literárních aktivit, knižního, ale ještě více mediálního průmyslu. Není však třeba obsáhle ilustrovat tuto situaci příklady, stačí, když zmíníme jednoaktovku Jarryho současníka Pierra Henri Camiho. V ní jsou zajatí spisovatelé upoutáni v kádi s inkoustem. Inkoust trvale přitéká čůrkem, takže pokud spisovatel nebude psát dostatečně rychle utopí se. To jej samozřejmě motivuje k psaní tlustospisů kterými obratem jejich věznitelé zaplavují trh. Geniálně jednoduché, že. Podobnost s naší zkušeností není náhodná.
Za Oscarem Rybou
„Perpetuum.“ – „Debile!“ slyším Tě Oscare, jak odpovídáš policajtům silniční kontroly, když se nás zeptali, cože tam dole v Ledči hrálo za kapelu. Skupinu Perpetuum debile naštěstí znali, takže mi zůstal řidičák. A zatím básník, třetí pasažér, si otevřel pravá zadní dvířka a vypadl nám z auta, aby se na noční jízdu vyzvracel. Skutálel se přitom do hlubokého příkopu maskovaného tmou.
„Co je mu?“ ptali se strážci zákona.
„Von neunes slávu,“ jal se Oscar vysvětlovat všechno naráz a mně nedali dýchnout.
„Prodával svou sbírku po panáku, a že měl tam dole s-spoustu fanynek. Je to fakt férovej básník.“
„Tak mu pomožte,“ řekli oni a nechali nás beztrestně odjet.
„V blití já se vyznám,“ pravil Ryba porozumivě a postaral se o básníka. Pouštěl na něj chladivý vzduch, podkládal mu hlavu... Při jedné z četných zastávek se kolem nás proplížil další policejní vůz, a když viděli, že se jedná jen o zvracení u svodidla, bylo to v pořádku a jeli dál.
A vězte, že dokud se Jan Katolista Turkyně – tak se ten básník totiž jmenoval – neusadil na záchodě jedné chaty v Posázaví s lavorem před sebou, měl o něj péči větší než sám milosrdný Samaritán.
Vsadili jsme se, Oscare, před tím koncertem v Ledči nad Sázavou, kdyže začíná to třetí tisíciletí. Pokud jsem vyhrál já, tak´s opustil souřadnice tohoto světa v průběhu jeho druhého roku, a jestliže´s vyhrál ty, tak jsi měl k dobru přesně tolik, jak je jeden celej rok dlouhej.
(Petr Pazdera P.)
ze ŽMP Oscar Ryba
Víš, někdy přemýšlím, jestli by ten jazyk - a vůbec třeba celej národ - nebylo praktičtější nějak odhlásit. Třeba ve chvílích, kdy se s někým na něčem tváří v tvář domlouváš a je jasný, že to nemá cenu. Používáš platný slova ze slovníku nebo co tě učila máma - třeba o nějakym srazu - ale je mlčky jasný, že slova už v tý chvíli neplatěj. Že na sraz v jednu přijde dotyčnej vědomě nejdřív v půl druhý...
Když se pomocí nějakýho jazyka nedomluvíš ani na nejjednodušších věcech, nemá cenu, aby existoval - ten jazyk, nemá smysl, aby se do něj lidi nutili, když je to nebaví.
Budiž. Proteklo příliš mnoho krve. Zneužívá ho pár rozmazlených a nespolehlivých troubů, je to problém vteřiny v tisíciletí, pocit mouchy, která pluje lodí po moři. Na druhou stranu je tu zřejmých mnohem víc souvislostí.
- -- -
"V roce 2003," začal si jednou Pachman tiše rekapitulovat v hostinci U Trajců, "byla Země zaplavena strašlivou pivní potopou. Jenom hrstka nejzdatnějších lidí, tak zdatných, že dokázali nepřetržitě plavat a živit se pouze opíjením, zachránila holé životy."
Rozhlédl se kolem a zachmuřeně pokýval hlavou. "Jedině oni byli totiž v průběhu dalších let schopni spojit se k odboji proti hrůzným elektronickým chrličům, jejichž vůle se soustředila k zaplavení celého vesmíru! K odboji s cílem zastavit zvyšující se povrchovou hladinu piva ještě pod dýchatelnou hranicí atmosféry. Postupem času se jejich odboj stával úspěšným, neboť jich bylo dost a začínalo se jim dařit vstřebávat celou chrlenou expanzi jejím odpíjením."
Pachman si v tu chvíli sám dopřál pořádný doušek. "Tehdy vyslaly chrliče svého posla do minulosti, aby jednak zlikvidoval všechny zdatné pijáky a zároveň co nejvíce zvýšil produkci tehdejších pivovarů.
Lidé naproti tomu vyslali do minulosti likvidátora piva," uzavřel rychle těsně před tím, než se Ester Baraková vrátila od telefonního automatu na konci Vyšehradské ulice.
Strana 30 z 30
